Trochu o odkladech

Cestou k počítači mne napadá, že nejhůř se plní předsevzetí, která jsme si sami uložili. Před lety jsem se svobodně zavázal českému časopisu ve Švýcarsku, že napíšu každý měsíc nový text. Jen proto, abych nevyšel ze cviku, protože i „psací svaly“bez pravidelného použití rychle ochabují.

Věnoval jsem plnění toho slibu sedm let a poznal jsem, jak příjemné je mít vlastní prostor v časopise. A jak je zároveň náročné obávat se každý měsíc, jestli mne něco kloudného napadne.

Už tehdy jsem zjistil, co mi brání v dodržení závazků: moment, kdy se musím rozhodnout, co odložím.

Vždycky lze něco odložit a za nepsanou odměnu neodložit něco jiného. Jenže jen já mohu posoudit, co má přednost.

Po řadě let pravidelné spolupráce s novinami a časopisy jsem nabyl zkušenosti a vyvinul jsem metodu. Vypadá takto: cestou k počítači se bedlivě vyhýbám tomu, abych se náhodou nepodíval nevhodným směrem. Otáčím hlavu, abych neviděl hromádky papírového sena a nezahlédl sklizeň nezařazených účtů. Nevidím horu nevyřízených žádostí. Nevnímám údolí potvrzení a dokladů.

Nutné ale rozhodně je sklon hlavy dodržet. Chce to cvik a odhodlání. Dokonce pevnou vůli!

Protože ve slabé chvíli mi odklady působí komplex, učinil jsem opatření: vynalezl jsem systém nalepovacích čtverečků papíru. Co barevný čtvereček s poznámkou – to část mého „alibníku“.

Je to má vlastní upomínka. Má výhodu, že se upomínám sám. Žádné násilí. Odkládám sice vlastní úkol, ale zároveň si rozhodně dávám najevo, že vím, co musím udělat. Čtverečky působí léčivě jako lehká droga. Utiší vědomí povinnosti, bez vedlejších příznaků. Lhůty a termíny mého alibníku jsou jasně určeny. „Časem“, „příště“, „později“, „příští týden“, „potom“. Někdy jsem dokonce v takové formě, že napíšu na čtvereček i nesmlouvavé „brzy“.

Žena říká, že jsem zkušený odkladač. Říká to ironicky. Sama má na svém stole skoro půl metru dlouhý papír popsaný odshora dolů hesly. Co heslo, to úkol. Každou položku postupně přeškrtává. Myslím si, že zelená barva značí „udělat“a červená znamená, že něco už „hoří“.

Neptám se. Lidi mají rádi některá tajemství. Vím jen, že když se doškrtá na konec seznamu, tak ho zničí. Nevím, jak dlouho trvá její uspokojení. Ptát se jí ale nemohu. Místo

odpovědi by mi položila vlastní otázku: „Jak jinak bys to chtěl udělat?“A já bych ve chvilkovém rozrušení odpověděl: „Nijak.“

Možná bych jí i připomněl, že život je nedokončenost. A že už staří a moudří Asyřané věřili, že rybaření (činnost pro vlastní potěšení) se do věku nezapočítává.

Pak bych si pustil svůj krátký film. Nemá žádný děj.

Je to jen jeden záběr nápisu na náhrobku se jménem tvůrce: Zde odpočívá ve stínu formulářů, fotokopií, dokladů a účtů ten, který včas, vzorně a vždy vyřídil vše, co měl.

IVAN KRAUS