Akořeněný su a ideály

Eratuře už dlouho v módě, faustovském ožném způsobu vědecké existence na obory doplácejí na internacionalizaci.

turní centra, tam už začala nová doba. Ale pak v jisté chvíli obrátí pohled zpátky a to sicilské mládí živí celou jejich tvorbu. Pro Pirandella byla sicilská léta zásadní inspirací, celá jeho filozofie je odvozena z typicky sicilského požadavku respektovat onu společenskou roli, do níž vás dosadili druzí. Pokud zachováte požadované zdání, jste. Pokud se nikdo o nevěře vaší ženy nedozví, nejste paroháč. Ale pokud toto zdání nedokážete udržet, propadáte se do totálního chaosu.

LN Čili udržet si tvář?

Udržet si sociální masku, tu masku, kterou vám přiložili na tvář druzí.

LN To je skoro až orientální...

Asi ano, Leopardi tvrdil, že italský jih, to je už Afrika.

LN V poslední době poměrně dost italských autorů zaznamenalo světový úspěch, třeba také Paolo Cognetti s knížkou Osm hor. Jak ji hodnotíte?

Pokusím se to formulovat přesně, abych vůči němu nebyl nespravedlivý, protože Osm hor je moc pěkná knížka. Je to jeden z textů, které věrně reprodukují určitou osobní životní empirii. V tomto ohledu Cognetti participuje na jisté obecné tendenci. Většina dnešní literatury má takový autobiografický základ. Výsledky těchto zpovědí jsou různé. Někdo dokáže přepsat svůj příběh tak, že v sobě nese univerzální potenciál, někdo to nedokáže a píše jenom takové zprávy o roce, který právě prožil.

LN Anebo je to autoterapie.

To je ještě ten lepší případ. Když se podíváte, co vychází dneska v Česku, většinou jsou to jen zápisky o tom, co se mi stalo. Ale není to žádná česká specialita, celá evropská literatura je plná autobiografismu. Ono to v jádru není špatně, ale rub té volby je ten, že se z těchhle textů zpravidla vytratil příběh. Ani Cognetti velký příběh nevypráví. To, co jeho knihu dělá zajímavou, je někde jinde, její síla je řekněme v autenticitě pohledu. Pohled je důležitý, to, na čem ten pohled spočinul, už nemá stejnou váhu. Kniha Osm hor je dobrá, ale tohle je její limit. A pak obecně platí, že z téhle základny, té autobiografické, se k druhé knize přechází obtížně.

LN Třicet let učíte na FF UK a říkáte, že v posledních letech se i v akademickém prostředí stalo trendem vnucovat určité teze, jež jsou nediskutovatelné.

Mně se to jeví jako obecný problém. Nejzřetelnější je to v politické sféře a platí to jak pro vládní kruhy, tak pro opozici. Kdo chce diskutovat, je nepřijatelný, je to stará struktura, neboť člověk nové doby zná správné teze nazpaměť. Tato tendence silně poznamenala i média, i ta se stala převážně hlasateli správných myšlenek, moc dialogu tam člověk nenajde. Takhle mě zklamal Respekt, který jsem s velkým zájmem sledoval od 90. let. Od jisté doby jsem tam četl pouze moudra, která slyším

LN Je to tak i v zahraničí?

Myslím, že ta situace je globální. Aby bylo jasno, netvrdím, že všechno je špatně. Každá hůl má dva konce a nové s sebou vždycky nese jak pozitiva, tak negativa. Vadí mi, že o negativech se nemluví, omílají se jen ta pozitiva. Když zůstanu v akademické sféře a v oboru humanitních věd, jasnými pozitivy jsou otevřené hranice a internacionální charakter dnešní vědy. Za negativní rys ovšem pokládám, že se fixoval jediný přijatelný typ vědeckého angažmá a vědeckého kurikula: striktně se vyžaduje, aby se tomu každý přizpůsobil. Míru přizpůsobení vyhodnocuje bodový systém. To je velmi necitlivé vůči individuálním dispozicím konkrétních lidí.

Internacionalizace vědy má jistě také jasná pozitiva: konečně padly regionální bariéry, jsme uvnitř světové vědecké komunity a mluvíme mezi sebou. Opatřili jsme si novou latinu – je jí angličtina. Tenhle koncept má však i svou odvrácenou stranu a tou je v rámci této široké platformy stále menší zájem o domácí kulturu. A to není náhodné, to je zakódováno už v samotné koncepci. Chcete-li mluvit anglicky na světovém fóru, nemůžete si vybírat lokální témata, musíte být více teoretičtí, napojit se na metodologie, jež jsou v současnosti v kurzu, a nejlepší bude, budete-li provádět nějakou globální metakritiku. Vím, že když to takhle říkám, vypadám jako někdo, kdo nepochopil novou dobu, ba nedejbože jako patriot. Ovšem domácí kultura je to, na čem jsme vyrostli, co známe vlásečnicově a o čem jsme schopni uvažovat s jistotou, že nejdeme po bludných stezkách. Je to popravdě jediná fólie, na jejímž pozadí můžeme – kontrastivní cestou, jak říkal Vilém Mathesius – pochopit jiné kulturní světy.

LN A co je „in“?

To je různé podle oboru. Mám-li zůstat u toho svého, literární vědy, aktuální volby jsou orientovány převážně sociologicky: gender studies, postkoloniální literatura, animals studies… Strukturalisté přísně rozlišovali literaturu jakožto texty, které slouží estetické funkci, a dokumenty jakožto texty, které tuto funkci neplní. V sociologické perspektivě je tento rozdíl zbytečný. V mých očích se takto předmět literární vědy nebezpečně deformuje.

LN Umění se dnes dotýká jiných oborů a nezřídka jde víc o sociologické sondy, třeba dokumentární divadlo.

To je trend zásadního významu. Signalizuje

LN A co se udělalo špatně?

Rozdělení s sebou neslo požadavek, že bakaláři dostanou v kostce celý obor: základní položky italské lingvistiky a celé literární dějiny. Pak přicházejí magistři, což je vyšší, náročnější stupeň, a těm bychom měli prozrazovat další taje oboru. Už z toho, jak to říkám, je zjevné, že dynamiku pětiletého studia to nenávratně poškodilo. Člověk se z toho nějak vylže a vyrobí pro magistry monografické přednášky, kde se dotkne nějakých dalších jmen, na která v přehledovém výkladu nebyl čas, vloží fakta do jiné, problémovější perspektivy. Ale šťastné to není. Pětileté studium mělo jasnou dynamiku, nejdřív dva propedeutické roky, kdy se student dostal na určitou standardní úroveň a stal se profesorovi partnerem, a pak začínal „obor“v pravém smyslu slova.

LN Proměnil se k horšímu i proces přijímání studentů?

Došlo k velkému zmasovění přijímacích zkoušek. Aby se naplnily kvóty, na řadě oborů vysoká škola přestala být výběrová. Jistěže se to dá regulovat v průběhu vlastního studia, ale znamená to zbytečnou zátěž a objektivně to chtě nechtě znamená snížení náročnosti. Vzpomínám, že si historik Petr Čornej v jednom rozhovoru povzdechl, že to, co po něm chtěli jeho profesoři, by po svých studentech chtít nemohl. To mohu jen zopakovat. Na románské filologii se třeba klade otázka, zda studenti potřebují latinu, a vypadá to, že spíše ne. Zatím ji učíme, ale jen elementární gramatiku. Pro mě to byla vždycky samozřejmost, vždyť u románských jazyků bez latiny s jejich historií nepohnete. Ale i tohle je efekt toho nešťastného rozparcelování programů. Chtít po bakalářích latinu je asi opravdu přehnané. Jenže magistři už by ji měli znát.

LN Jsou studenti povrchnější?

Většina z nich chce jen bakalářský titul a na něj nároky nejsou vysoké. Z jejich pohledu je to rozumné a úsporné řešení: nezdá se, že by u absolventů filologických oborů někdo dělal velký rozdíl mezi bakalářem a magistrem. Do magisterského studia se v důsledku toho hlásí málo lidí, to se týká všech filozofických fakult. A když přednášíte pro hrstku posluchačů, je to neefektivní a nepříjemné.