Velký loutkář znovu tahá za nitky
Nová kniha Jana Švankmajera s názvem Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech sice nese podtitul Velký dobrodružný román, na čtenáře je to ale tak trochu bouda. Přední představitel českého surrealismu se drží své obvyklé literární formy v tom, že se žádné literární formy nedrží. Románová linka je zde jen záminkou, aby se vyznal z toho, jak mu jsou stylistické škatulky cizí. Místo toho v duchu hesla „co na jazyku, to na papíře“volně vrství asociace a útržkovitě prolíná různé styly od deníkových záznamů přes básně, fiktivní novinové články až po koláže a scénáře animovaných filmů.
V posledně jmenované disciplíně všestranný tvůrce, který původně vystudoval loutkářství, vyniká celý život. Jan Švankmajer (* 1934) natočil na čtyři desítky animovaných filmů, v nichž dokázal rozhýbat různé materiály od sušených brouků po syrové maso, a za řadu z nich získal významná umělecká ocenění: jeho celovečerní film Něco z Alenky (1988) a krátkometrážní snímek Možnosti dialogu (1983) například uspěly na Mezinárodním festivalu animované tvorby v Annency, druhý jmenovaný titul získal také Zlatého medvěda z Berlinale. Jeho autor se ovšem za filmaře nepovažuje. „Film byl pro mne jen jedním ze (zaměnitelných) výrazových prostředků. Hmyz (z roku 2018 – pozn. red.) byl můj poslední celovečerní film. Říkám to bez slzy v oku. Jsou i jiné výrazové prostředky, ale Poesie je jen jedna,“vyjádřil se loni v rozhovoru pro časopis Tvar.
Vypustit démony
Ovšem ani za spisovatele se Švankmajer nepovažuje: „Jsem vystudovanej loutkář. Proto asi moje knihy nikdo nečte. Román od loutkáře, si říkaj, to musí bejt asi pěkná volovina. Jako loutka vyrobená Balzakem nebo Zolou,“zamýšlí se ve své nejnovější knize, již 30. června vydá nakladatelství Dybbuk. I kdyby s románem neuspěl, nic si z toho dělat nebude: svou tvorbu bere jako formu autoterapie, zbavuje se jejím prostřednictvím „vnitřních démonů“. Ti mohou mít podobu bájných tvorů, pornografických scén, jídla i fotografií různých typů vyrážky. Lhostejno, zda je vypustí ven formou filmu, obrazu, sochy nebo textu.
Koneckonců, Jan Švankmajer se nepovažuje snad ani za umělce: „Nedělám umění, ale ve své tvorbě jen dávám volný průchod své touze. To je vše. Nic víc než její ukojení si od své tvorby neslibuji,“cituje ho Bruno Solařík ve velké monografii Švankmajer, již předloni vydalo nakladatelství vydalo CPress. Umění totiž podle Švankmajera nemusí být krásné na pohled, a tak se vyžívá v kuriózních kombinacích motivů, které zpracovává formou koláže – jak na papíře, tak ve hmatatelné formě.
Vášnivý sběratel různých fetišů od bizarních přírodnin po africké okultní sošky si vytvořil vlastní kabinet kuriozit, nazvaný podle renesančního konceptu Kunstkamera. Místo pro neobvyklou sbírku našel ve zchátralém zámku v Horním Staňkově, který si v 80. letech koupili s ženou Evou (zemřela 2005), taktéž umělkyní, aby v něm vytvořili keramickou dílnu. Zde čerpal inspiraci nejen pro své filmy a artefakty, ale i pro novou knihu, v níž se vedle textů a fotografií objevují také koláže.
Podtitul Velký dobrodružný román odkazuje k cyklu koláží, který Švankmajer vytváří vlastně už od dětství. Podobně jako Max Ernst ozvláštňuje ilustrace z klasických literárních děl (například Vinnetoua), ale různě je prostřihuje, slepuje či doplňuje o fotografie, sošky, přírodniny, kusy jídla nebo nákresy z učebnic anatomie. Nejčastěji k tomu však používá pornočasopisy. Kromě cyklu koláží, jímž vzdává hold své mladické zálibě v dobrodružné literatuře, do nové publikace zahrnul také sérii Zatím se nic neděje (2000), kde v romantických ilustracích z přelomu 19. a 20. století nahrazuje obličeje lidí rudou hlavou ďábla.
Za všechno může Freud
Novou knihu autor koncipuje jako vyznání spisovatele, který se zavázal napsat každý den jednu kapitolu románu, ale ne vždy se mu to daří, protože v myšlenkách neustále odbíhá někam jinam. Často to vyznívá až cimrmanovsky. Podobně jako hrám Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka předcházejí přednášky, i Švankmajer kapitoly často uvozuje přímou promluvou ke čtenáři. Třeba na začátku čtyřicáté kapitoly píše: „Dovolte mi, abych připomněl, že jsem vám v 23. kapitole slíbil hnusnou sadistickou vraždu, která se odehraje v bytě Kowalských.“Místo jiné z kapitol si zase čtenář přečte jen strohou noticku: „Pátá kapitola je totožná se třetí kapitolou, jen má jiný konec: Fráma nakonec přemůže vlčí hlad, který přehluší i jeho xenofobii, a on zajde do nejbližší večerky, kde si koupí u Vietnamce deset deka gothaje a jednu housku z pátku.“Ve třetí kapitole si postava jménem Frám do vietnamské večerky nedošla, protože je „rasista, sadomasochista a šachista“.
Důležitější než děj onoho „románu“jsou ale autorovy úvahy a osobní zpovědi, které na čtenáře chrlí s lehkostí, jako by si mazal máslo na chleba. „Když píšete stejně rychle, jako myslíte, takže nemáte čas si promyslet, co chcete napsat, hezky napřed v klidu, nemůžete se pak divit, že z vás občas lezou blbosti, který nemůžete zastavit, protože je vidíte až napsaný, a to už je pozdě. Ale někdy z vás vypadne něco, co nevymyslíte, ani kdybyste mysleli celej den nebo tejden a leželi přitom ve vatičce a lidi kolem vás chodili po špičkách jako baletky v Labutím jezeru. Kvůli těmhle okamžikům stojí za to zapisovat, co vám slina přinese na jazyk,“popisuje autor svou metodu psaní založenou na volném proudu myšlení. K tomu přidává ještě náhodně zaslechnuté věty od kolemjdoucích, sny, které se mu zdály v noci předtím, a reflexe osobního života. „A jelikož jsem to, co myslím (v tomto případě co říkám – píši), lze říci, že ,život se rodí v ústech‘. A za to všechno může Freud,“vysvětluje autor v jedné z pasáží koncept a název nové knihy, jejímž jednotícím prvkem je imaginace. Nakladatel její čtení přirovnává k pocitu z jízdy po peřejích horské řeky, která přes svou divokost pevně drží čtenáře v jeho loďce a nedovolí mu polevit v pozornosti. A není daleko od pravdy.
Co věta, to hláška. Některé úryvky by snad dokonce uspěly i jako vystoupení stand-up komiků, a kdyby se objevily na sociálních sítích, málokdo z mladé generace by uvěřil, že je autorem téměř pětaosmdesátiletý muž. Švankmajer stále srší vtipem a pro oplzlé obraty či ostřejší slova nikdy nechodí daleko. Zaběhnuté literární postupy s radostí staví na hlavu, text odvíjí od volného proudu myšlení. V jeho dialozích spolu mluví třeba i jednotlivé části těla, nicméně v jeho podání to vůbec nezní absurdně. Je to prostě typický Švankmajer, jak ho známe, a ten si se čtenářem může dovolit hrát různé hry. Například uprostřed vyprávění o jedné z postav napíše: „Literatura by v tuto chvíli vyžadovala, abych popsal jeho celý život, ale na to literatuře seru.“Překračování hranic zavedených tvůrčích přístupů je mu odjakživa vlastní, ostatně stejně jako všem surrealistům.
Bezpečně na záchodě
Jan Švankmajer i jeho žena Eva byli od roku 1970 členy Skupiny československých surrealistů, kterou vedl jejich přítel Vratislav Effenberger. Součástí aktivit skupiny se staly i textové interpretační hry, v nichž jeden z členů reagoval na text svého kolegy a dál jej rozvíjel. Takové hry hraje Švankmajer v poslední knize sám se sebou, když nový odstavec propojuje s tím předchozím díky asociaci na poslední slovo: „Co chvíli přehazovala pravou nohu přes levou a naopak. U ní to bylo obzvláště pikantní, protože nenosila spodní prádlo. Prý stejně není vidět, a tak je škoda ho mazat. – Mazat, mazat a zase mazat, důrazně připomínal panu Uhlíři pan Mazánek, když mu předával do opatrování píst od lokomotivy…“
V jinou chvíli zase popisuje, jak „myslivci střílejí kance nakažené kapavkou“a pak do textu zamíchá, co zrovna prožívá ve chvíli, kdy kapitolu píše (například smrt sestry nebo získání literární ceny). Čtenářům tak odhaluje mnoho intimních detailů ze svého života – například že nerad chodí na záchod s okénkem do světlíku, protože se tam necítí bezpečně.
Proslul jako filmař, výtvarník, spisovatel a loutkář a ve své nejnovější knize se Jan Švankmajer představuje i jako romanopisec. Nejde o obyčejný román, nýbrž o literární koláž obsahující typické „švankmajeroviny“. Co na mysli, to na papíře. Mluvící penisy a rozkládající se mrtvoly jsou však jen satirickou kulisou pro hluboké myšlenky o stavu dnešní civilizace.
Gottwald versus Masaryk
A podobně jako Švankmajerovo výtvarné dílo vzdává hold Giuseppu Arcimboldovi, jsou i jeho texty protkané aluzemi na film, literaturu, výtvarné umění i politiku. Za popisem podivných sadistických hrátek proložených neobvyklými nadávkami („ty specificky zarudlý hnide, ty zafačovaný lejno, ty kurvo rezavým hřebíkem přitlučená na vrata Notre Dame“atd.) se například zčistajasna objevuje fotografie Fráni Šrámka. O souvislosti se čtenář může nejdříve jen dohadovat, svébytné vysvětlení pak najde o pár stránek později.
Podobně autor provokuje například fotografií Klementa Gottwalda, když přemítá, co měl společného s T. G. Masarykem: oba byli z chudé rodiny, neměli na petrolej, a tak museli číst pod svitem měsíce. „Co tenkrát četli, se neví, ale asi každý něco jiného, protože je jen velmi malá pravděpodobnost, že by četli oba to samý. Je však ale známo, že každý vyvodil z chudoby, ve které vyrůstal, jiný závěr.“Masaryka si bere na paškál také v jednom z takzvaných taktilních scénářů (to jsou takové, které lze vnímat hmatem), v němž se Karel Čapek prezidenta ptá, jestli ho už z neustálého ježdění na koni nebolí zadnice, a záhy dodává fotografii TGM na koni.
Autorství „taktilních scénářů“, které tu a tam odlehčují text, v knize Švankmajer svěřil jedné z postav románu, Lucii Hromové. Do děje ji zařadil jen jako milenku jednoho z protagonistů a nevíme o ní nic víc, než že prý chodila nahá pro rohlíky. Do textu ostatně erotické napětí vnáší často. Lechtivé pasáže si Švankmajer stále užívá, a jak sám přiznává, do knihy je přidal jen tak pro potěšení. Nicméně i tak gradují napětí a udržují čtenáře ve střehu.
Švankmajer si Masaryka bere na paškál také v taktilním scénáři. Karel Čapek se v něm prezidenta ptá, jestli ho už z neustálého ježdění na koni nebolí zadnice.
Nový řád
Obnažují se ovšem nejen hlavní postavy románu, ale obrazně také samotný autor, který odhaluje vnitřní myšlenkové pochody a otevřeně předkládá své názory na svět. Když se čtenář pobaví nad odlehčenými pasážemi, najde mezi literárními hrátkami i vážné politické úvahy. Například o tom, jak by dnes dopadlo nové nastolení komunismu: „Lidi jsou dobytek, a jako se jim nepodařilo realizovat Ježíše, tak se jim nepodaří realizovat ani Marxe.“Když Švankmajer popisuje vizi, že kapitalisté budují komunismus, aby bohatí mohli zůstat bohatí a chudí neremcali, a tak jim občas něco přerozdělí, mezi řádky vyplývá, že má na mysli Evropskou unii. Stejně ostře se pouští i do současné Číny, která podle něj sáhla po Leninově „zapomenutém řešení“– nejdřív vybudovat kapitalismus, aby ho potom mohli zničit.
Podle Švankmajera je třeba vypracovat „sociálně-ekonomický a ekologicko-demografický revoluční program pro nový civilizační cyklus“, tradiční levice ani pravice už prý současnou situaci zvládnout nemůže. A řešení? „Všechnu moc imaginaci!“Knihu, jež vyjde 30. června, ovšem dokončil v listopadu 2019, a jak sám přiznává v doušce na konci, následný vývoj ve světě ji v podstatě deaktualizoval: „Covid-19 a další epidemie, které nás čekají a které je globalizace schopna distribuovat do celého světa během pár dní, vnáší do vývoje naší civilizace novou perspektivu do budoucna. Výhled vyhynutí. V tom případě již žádné knihy nebudeme potřebovat.“