Bicykly mají letenku až do Bhútánu
Co se týče penisů, navozila jich Tereza Boučková prostřednictvím své knižní novinky do české literatury nejméně na tři sezony dopředu. Téměř by se chtělo v cimrmanovské parafrázi zvolat: Tam, kde trčely pyje, Čech se přizpůsobil! Ano, feministickým počtářkám se Bhútán, má láska asi příliš zamlouvat nebude. V této asijské zemi totiž autorka všude naráží nejen na symbol penisu, ale česká výprava rovněž nebyla genderově vyvážená, víc bylo mužů, včetně tří tamějších průvodců. Tedy pokud se za vysněné dosažení rovnoprávnosti nedá považovat fotografie z knihy, na níž na výstavbě silnice dřou i ženy…
To, že Tereza Boučková (* 1957) vydala cestopis, překvapí jen nepatrně. Ti, co sledují její tvorbu,vědí, že hlavní proud spočívá v autobiografickém, řekněme vaculíkovském přístupu k literatuře. To jest: nic si nevymýšlím, čekám, co život zase přinese, jaké téma z všednosti mých dnů vypluje. Teprve potom píšu. Ale to, že si nic nevymýšlím, zase ještě neznamená, že říkám úplně všechno – i proto, že se jedná o literaturu.
Navíc ti, kdo čtou fejetony pražské prozaičky, dobře znají její cyklistickou anabázi, kdy se kdysi oddala tomuto koníčku proto, aby doslova stíhala svého manžela, aby jí neujel a dočista nezmizel kdesi za obzorem. Od té doby se Tereza Boučková zdá být navzdory nemilosrdně posunujícímu se věku čím dál neohroženější sportovkyní. Což je jeden z dílčích happyendů jejího životního příběhu i knihy Bhútán, má láska.
Život nohama vzhůru
Můžeme rovnou říct, že Bhútán, má láska bude jistě patřit k favoritům následujícího ročníku teprve nedávno ustavené Ceny Hanzelky a Zikmunda za nejlepší cestopis roku. I když Tereza Boučková se už bezpochyby cítí být, co se týče literárních ocenění, celoživotní smolařkou.
Za svou složitě publikovanou prvotinu Indiánský běh, jejíž vydání si nepřál Václav Havel, neboť se v ní píše i o něm, sice obdržela Cenu Jiřího Ortena, a to v dobách, kdy tahle cena ještě měla opravdu prestiž, ovšem od té doby, to jest třicet let, nic. Snad nebude znít přehnaně, když se tu pronese, že naprosté oslyšení především Roku kohouta (2008) v knižních cenách Magnesia Litera je jedním z těžko zapomenutelných rozhodnutí tehdejší poroty. Naštěstí to bohatě vynahradily desítky tisíc prodaných výtisků.
Celý polistopadový osud Terezy Boučkové lze vlastně vnímat jako ohromný obrat. Z chartistky bez pasu, jež mohla pracovat leda jako uklízečka, se stala úspěšná spisovatelka, která navíc může cestovat, jak libo. V tomto směru je Bhútán, má láska i jakousi reflexí, ohlédnutím za třemi desetiletími života v „novém státě“. Český prostor se v knize neustále výrazně zrcadlí. I když samozřejmě nic není tak jednoznačné, jak jsme si to asi kdysi představovali – před listopadem 1989 všechno špatné, po něm všechno dobré. Kdepak, komunisté nadále otravují nejen vzduch v parlamentu, ale jejich zásahy jsou pořád nepříjemně patrné především na venkově. Současné sucho je též podle odborníků důsledkem jézéďáckého rozorávání mezí. Vláda jedné strany tak poničila tuto zemi nejen v přeneseném, ale i v doslovném významu.
Když se vrátíme k osobnímu životu spisovatelky, podařilo se jí nakonec i počít a porodit vytoužené dítě, jak je připomenuto i v Bhútánu, mé lásce v souvislosti se zažehnáváním neplodnosti tamních žen.
Tereza Boučková
Na druhou stranu, jak víme z předchozích knih Terezy Boučkové, bylo pro manžele strašným zklamáním, kam se ohnul život dvou osvojených romských hochů.
A v neposlední řadě knižní novinka tematicky navazuje i na předchozí prózu Život je nádherný, jejímž leitmotivem byla autorčina matka propadající se do temnoty Alzheimerovy nemoci. V Bhútánu, mé lásce je vypravěčka již osvobozena od tohoto smutného úvazku – navštěvování matky, která ji nepoznává. Ale jak to bývá, čím méně se toho ohledně péče či navštěvování musí, tím více se dotyčný pozůstalým přímo dere na mysl.
Svoboda v ohrádce
Ve světle všech těchto neblahých dějů minulosti lze vnímat Bhútán, mou lásku nejen jako cestopis, nýbrž i jako skutečně dobrou zprávu o svobodném rozletu. Mnozí by po tom všem dávno rezignovali, ale Tereza Boučková je stále odhodlaná, entuziastická a bojovně naladěná, aniž by to vyznívalo jako vyprávěnka sebestředného mimoně.
To, co začalo na počátku devadesátých let, tedy hromadné výjezdy do rozličných směrů, dosáhlo o třicet let později jakéhosi nečekaného vyvrcholení. Možná, že tento vrchol byl právě nechtěně zachycen v cestopisu Terezy Boučkové, jelikož odteď bude patrně turismus poněkud jiný, a to z mnoha důvodů. Pro generaci autorky Bhútánu, mé lásky jsou takové výpravy jistě splněným snem, pokud si kdysi o něčem takovém vůbec dovolili snít. Navíc se dostali do situace, kdy už na takové zájezdy mají i peníze.
A právě tahle skutečnost může za to, že v Česku před koronakrizí bylo tolik vyprodaných koncertů zahraničních hvězd, mnohdy majících největší slávu dávno za sebou. Hudbu, jež se dříve poslouchala z desek a složitě se přetáčela na kazety, nyní mohou lidé slyšet na vlastní uši a kapely vidět na vlastní oči – to druhé bohužel už v důchodcovském vydání. Teď tu všechny ty kapely mohou hrát dosyta, a nejen to, konečně jejich fanoušci mají na drahé lístky. Komunistická železná opona tak třicet let po sametové revoluci pořád zajišťuje zestárlým rockovým muzikantům dobré příjmy z koncertů, které navíc musí hrát, neboť příjmy z prodeje nosičů v době internetu pochopitelně téměř zmizely.
Co však bylo uzavřené kvůli komunistům a co se otevřelo díky listopadu 1989, se čím dál víc opět uzavírá, je sešněrováno. Jednoduchý příklad, dobře vypovídající o proměně atmosféry: na začátku devadesátých let by žádný hospodský neřekl, že si nepřeje, aby do jeho podniku chodily rodiny s dětmi. To by byl proti svému výdělku a nehodilo by se to k tehdejší atmosféře svobody. Nedávno to ovšem již jednoho z restauratérů napadlo a taky to učinil. Pointa nespočívá ve faktu, že by na to doplatil a zkrachoval, ale že dostal zákaz mít takový zákaz, neboť jde o diskriminaci…
Toto uzavírání však přichází i v důsledku technologických změn. Máme internet, kde si můžeme najít podrobnou mapu čehokoli – téměř jako bychom tam byli, a to okamžitě a zadarmo. Proč v takové době psát ještě cestopisy? Zdá se to naprosto scestné, protože na naší planetě už není možné nic objevit a nelze být někde první.
Co putování vyvolává v mysli
Přesto se cestopisy pořád vydávají a prodávají. Snad je to všechno proto, že nejde ani tak o danou zemi, nýbrž o osobní pohled toho, kdo píše. S tím potom pochopitelně souvisí i to, jak dotyčný píše. Češi mají určitě rádi, když je v cestopisu potměšilý humor a svět nahlížený plebejcem – co se dá ošulit, kde a jak. A tak ani v Bhútánu, mé lásce autorka hrdinně nesmlčela scénu, kdy čeští turisté vstoupí zdarma tam, kde se má platit, jenom proto, že se tam zdarma vstoupit dá – přece se rozumí, že každý zaplatí bez upomínání...
Ze všeho výše řečeného vyplývá, že Tereza Boučková je jistě k tvorbě cestopisu povolaná. Vybrala si exotickou destinaci, o níž toho příliš nevíme, a především umí psát. Nakonec je tak zajímavější to, jak to Tereza Boučková vidí a co jí putování vyvolává v mysli, než co vidí. Většinou vidí hory, údolí, penisy a domorodce skloněné ke svým mobilům.
Další nemilosrdný posun v čase spočívá v tom, že mladší generace již dnes necestují prostřednictvím cestovních kanceláří a hromadně. Preferují samostatnou cestu bez „vodičů“– a nejen proto, že nemívají jazykovou bariéru, případně se jí tolik neobávají jako starší lidé. Ostatně připomeňme, že v českém mediálním prostoru je neustále vyzdvihována úspěšnost firmy vyhledávající nejlevnější letecké spoje, i když zákazníci, kteří ji okusili, mívají poněkud odlišný názor.
Jenže to ještě není celé. Nedávno jsme viděli, že když je člověk dostatečně bohatý a má dost času – k tomu, aby člověk měl dost času, většinou musí být dostatečně bohatý –, může se z Evropy do Ameriky dopravit na ekologickém plavidle. I když je otázka, jestli by potom nebylo nejekologičtější vůbec nikam nejezdit… To bychom nakonec ale taky mohli dospět k závěru, že každý správný ekolog by měl spáchat sebevraždu.
Nicméně jde o to, aby generace autorky Bhútánu, mé lásky nebyla ve chvílích nadšeného plánování dalekých cest, případně nadšeného rozprávění po návratu z nich zle zaskočena svými dětmi či vnoučaty. Aby jim potomci nevyčetli, že létat kamsi letadlem a tam turisticky drancovat přírodu není pěkné nebo že je to dokonce nechutné, nezodpovědné či odporné.
Omílaný názor, že cestování člověku rozšiřuje obzory, může být náhle mladou generací zpochybněn nebo odmítnut. Zvlášť když se jedná o prachsprosté „plácnutí se k moříčku“, tedy o cestování aeroplánem, z letiště rovnou do uzavřeného resortu a po deseti dnech zase zpět na letiště a domů.
Ti, kteří chtějí vidět v koronaviru jakýsi varovný prst vztyčený nad lidskou rozmařilostí, by tu jistě mohli dodat, že tento problém se teď vyřešil sám. Už se budeme víc bát. Už nebudeme mít tolik peněz. Zároveň cestování do Ameriky několik týdnů ekologickým plavidlem již nebude vypadat obdivuhodně, nýbrž jako směšná zpovykanost. A existence dlouhé řady cestovních kanceláří se vyřeší přirozeným ubýváním zákazníků.
Mohlo by se zdát, že Tereza Boučková učinila cestopisem Bhútán, má láska jakýsi úkrok z vysoké literatury a z linie svého díla, ovšem novinka plynule navazuje na knihy Indiánský běh, Rok kohouta či Život je nádherný stopováním vlastního života. Tentokrát jde o stopu cyklistických pneumatik.
Co ovlivnit můžeme
Již od dob Karla Čapka víme, že žánru, jenž není považován za vysoký, nejvíce prospěje, když se do něj vloží opravdový spisovatel. V tomto směru tak nutno přivítat, že se Tereza Boučková vydala na nepříliš reflektované území cestopisné literatury.
V knize se často zmiňuje, že v Bhútánu se většina nařízení dodržuje a že se jedná o společnost, jež se nežene slepě za „groši“. I když samozřejmě nemá cenu si teď tady asijský stát na dálku naivně idealizovat, můžeme totiž číst i o nařízeních ne úplně příjemných – třeba povinnost nosit kroje. Vedle toho je Bhútán, má láska rovněž textem, který podprahově nejen ukazuje, nýbrž přímo velebí lidskou pospolitost – jak u domorodců, tak u účastníků cyklozájezdu.
Tereza Boučková připomíná třicáté výročí 17. listopadu 1989 a též demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Může vyznívat naivně, až zoufale, že někteří věří tomu, že něco za nás vyřeší hošík ve svetru. Nejde však o osobní preference či názory, podstatnější je něco jiného: Bhútán, má láska jako by mezi řečí naťukával i největší problém polistopadového Česka. Rezignovali jsme vesměs na to, že naše země bude lepší, a zaměřili jsme se na to, co ovlivnit můžeme. Na naše privátní životy.
Ano, drzí komunisté se stále roztahují v parlamentu, ale proto jako nemám jet na cyklozájezd do Bhútánu? Nebo snad kvůli tomu, že je právě třicáté výročí sametové revoluce? To není žádná moralistní výtka vůči autorce, pouze smutné konstatování. Bhútán, má láska je tak záznamem krásného vítězství, o němž se Tereze Boučkové mohlo před rokem 1989 sotva snít. Nicméně pod tímto vítězstvím je těžké necítit i hořkou pachuť nevýhry, jak by řekl Václav Klaus. Jako by tak nejpřesnějším vyjádřením naší současné situace byla polomáčená sušenka.
Máme internet, kde si můžeme najít podrobnou mapu čehokoli – téměř jako bychom tam byli, a to okamžitě a zadarmo. Proč v takové době psát ještě cestopisy?