Popravena, nepohřbena

Až se dnes ve čtyři hodiny odpoledne sejdou na Vyšehradském hřbitově u zdi baziliky sv. Petra a Pavla ti, kdo si chtějí připomenout Miladu Horákovou, kterou komunistický režim před sedmdesáti lety zavraždil, nestanou u jejího hrobu. Ten hrob stále ještě neexistuje. Ze 177 odpůrců režimu popravených na Pankráci v padesátých letech po vykonstruovaných procesech bylo 95 tajně pohřbeno do šachtových hrobů na ďáblickém hřbitově a 82 těl bylo zpopelněno v motolském a strašnickém krematoriu. Pozůstalí však dostali jen dvanáct uren s popelem.

Na pietním místě zdobí mramorový náhrobek svazek ostnatého drátu a bronzová socha (vytvořili je sochaři Karel Hořínek a Jaroslava Lukešová). Nápisy připomínají datum ostudné justiční vraždy 27. 6. 1950 s dovětkem Popravena a nepohřbena. A připojena jsou i jména dalších osobností někdejší národněsocialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petr Zenkl, Vladimír Krajina, Otakar Machotka, Růžena Pelantová a František Klátil. Nestihl je sice tragický osud Milady Horákové, byli však nuceni odejít z vlasti jen proto, že smýšleli jinak, než režim povoloval.

Nedaleko Vyšehradu, mezi Karlovem, Albertovem a novoměstskými hradbami v zahradě Ztracenka, stojí odnedávna také památník vybudovaný k uctění památky obětí dvou totalitních režimů, jejichž symbolem je komunisty popravená JUDr. Milada Horáková. Autorem sochy, jež znázorňuje bílé vejce drcené dvěma hrubými kvádry, je Ladislav Sorokáč. I sem je možno přijít a zamyslet se nad minulostí, hlavě však nad současností – jestli náhodou nejsou nové křivdy na obzoru. Když slyším, že současnému antikomunismu by se mělo bránit, jen mě to utvrzuje v nutnosti připomínat, připomínat a zase připomínat, co se v této civilizované, demokraticky se tvářící zemi mohlo beztrestně dít, čemu spořádaný lid neuměl čelit a nač se mu ani moc nechce vzpomínat.

Naštěstí letos po delším čase příběh dr. Milady Horákové a jejích spoluvězňů rezonuje silněji. Snad to není jen tím kulatým výročím.