Rozpačitě o Gretě i mnohém jiném
Divadlo Letí uvedlo v rámci oslav patnáctého výročí svého založení, po autobiografické inscenaci šéfa činohry Národního divadla Daniela Špinara Homo 40, jako druhý původní autorský projekt Gretu Mariána Amslera. Hraje ho, v režii samotného autora, na letní scéně své domovské adresy na pražském ostrově Štvanice.
Název je všeříkající. Inscenace se věnuje osobnosti mladé švédské aktivistky Grety Thunbergové a tématu s ní pevně spojenému – klimatickému stavu planety. Nezůstává však jen u něj a akcentuje i další aktuální témata, jako je např. krize mužské identity, neochota mladých párů zakládat rodiny; dojde i na téma nejaktuálnější – koronavirovou krizi. Uvedené věci jsou pak vloženy do podoby jakési dystopické fantasy: vypráví se příběh, zasazený do roku 2029, kdy neutěšený stav planety již notně pokročil, jehož hrdiny je čtveřice typově odlišných lidí: pár věčně ironizujících příslušníků „dětí Grety“(ona je zapálenou, pozitivně myslící aktivistkou, on skeptikem a neustálým pochybovačem), postarší afektovaná dáma – matka Grety a reprezentant politického establishmentu (rozuměj kapitalistického systému), který v jistém směru „za všechno může“. Osoby cestují z nejrůznějších pohnutek do „Zelené země“, kde se na rozdíl od okolí ještě dá příjemně žít... Fiktivní příběh je prostoupen i četnými dokumentárními (faktografickými) pasážemi, popisujícími stávající světovou situaci. Vše, v parafrázi na fantasy román Michaela Endeho Nekonečný příběh, ústí v poselství, sdělující: Greta
Thunbergová, ač si o ní a fenoménu s ní spjatém můžeme myslet své, je osobou – „zaříkávadlem“, která dala klíčový impulz k nastartování změn – a to je hlavní.
Inscenace působí velmi rozpačitě. Problémy vyvstávají již v rovině dramaturgické. Má velice nekonzistentní tvar, kdy tvůrci jako by si neujasnili, o čem chtějí vlastně vypovídat. Honí příliš mnoho témat najednou, aniž je pořádně rozpracovává, přetéká publicistickými pasážemi, které jsou na scéně neuměle či jen ornamentálně rozhýbávány a tempo inscenace tím nepříjemně zpomalují. Příběh se vyvíjí zcela nahodile, kam se – jak se zdá – autorovi zrovna zamane. Trpí neúměrnou žánrovou rozkolísaností: začíná téměř sitcomovou konverzačkou, která se překlápí do až akčního thrilleru, a končí „muzikálově“optimistickým, aktivistickým finále. Podobně nesourodé jsou i herecké výkony: Milada Vyhnálková (Dívka Cívka) a Michal Bednář (Kluk Hromotluk) hrají úsporným, odlehčeným stylem, Natália Drabiščáková – hlavní herecký klad večera – pudově energickým, komediálním způsobem; Jiří Böhm (Pan Jonáš) strojeně, až toporně. Každý jako by inscenaci táhl jiným směrem. Produkci také nepomáhá amplifikace herců – jejich hlas, zaznívající díky mikroportům zejména z reprobeden, vytváří mezi jevištěm a diváky nepříjemnou bariéru (problém, s nímž se v případě letních produkcí Vily Štvanice nesetkáváme poprvé).
Amslerova Greta je útvarem, kterému schází nějaká (jakákoliv) vnitřní logika. Je angažovaným divadlem, které usiluje držet prst na tepu doby, ve výsledku však působí dost naivně, až „svazácky“.
Marián Amsler: Greta
Režie a kostýmy: Marián Amsler Úprava a dramaturgie: Marie Špalová Divadlo Letí, premiéra 7. 6. na Letní scéně Štvanice