Úchylka a šibenice

Koncem června a začátkem července jsme si připomínali justiční vraždu Milady Horákové. Je dobře, že se to dělo. Od pádu režimu uplynulo víc než třicet let a konkrétní ponětí o něm už nemá jen nejmladší generace – už dnešní čtyřicátníci osobně poznali jen hodně měkkou verzi režimu. Výročí se připomnělo rozsáhle, bezesporu mnohem důrazněji než při příležitosti předchozích kulatých výročí v roce 2010 a v roce 2000. Zřejmě je tu jakási potřeba připomínat tu hrůzu teď, kdy minulost nevyhnutelně propadá do temnoty zapomnění.

To připomínání je o to potřebnější dnes, kdy je svoboda slova opět ohrožena. A právě v této souvislosti si říkám, že by bylo dobře zvláště pak mladé generaci přibližovat minulost v širším obrazu. Obávám se totiž, že je ten předkládaný obraz značně zúžený: jako by se komunistický režim rovnal s popravami, koncentráky, střelbou na hranicích. Jistěže to všechno se dělo, jenže ten režim doléhal nejen na ty v žalářích a lágrech a zmírajících v krvi mezi ostnatými dráty. Když budeme připomínat jen to, nová generace snadno podlehne dojmu, že toto je dávno za námi. Snadno vznikne dojem, že toto se stát nemůže, a není třeba se bát recidivy.

Proto jsem si řekl, že možná využiji užitečně prostoru mně svěřenému v pondělních Lidovkách, když připomenu některé reálie, na které se zapomnělo. Ti, co nezapomněli, je možná ani nepovažují za podstatné.

Nevím proč, ale v popředí se mi ve frontě těch reálií ocitl pojem „úchylka“.

Ideologie dbá na svoji čistotu a musí se starat, aby ji někdo nekroutil tam nebo onam. Režim operoval s pojmem úchylka jako s hlavním nástrojem držení čistoty. Příklad: kdo podpořil myšlenku, že by bylo dobře svěřit maloobchod soukromníkům, ten se dopustil pravicové či pravé úchylky. Jenže byla i levá úchylka. Nejznámější levou úchylkou byla trockistická doktrína o permanentní revoluci. Ale levé úchylky se dopustil i ten, kdo navrhoval, aby se děti sebraly matkám a kolektivně se vychovávaly jaksi institucionálně. Navíc, časem se definice pravé a levé úchylky měnila. Co bylo levou úchylkou, bylo najednou v souladu s linií, ale i naopak, rehabilitována mohla být i včerejší pravá úchylka.

Není to žádná nepodstatná hra se slovíčky. Je to princip vnitřního života totality. Kvůli úchylkám odcházeli lidé do vyhnanství a na popraviště. Funguje to i v současné progresivistické totalitě. Stačilo, aby aktivní progresivistka Joanne Rowlingová podpořila myšlenku, že by lidé měli svobodně myslet a mluvit a že by kvůli názoru neměli být existenčně ničeni. Typická úchylka! Odveta se okamžitě dostavila: Rowlingová má cejch, nakladatelé jsou pod tlakem, aby nevydávali Harryho Pottera a z hvězdy pokroku je najednou psanec. Spolu s ultrapokrokářem Noamem Chomskym, což tomu dodává punc grotesknosti.

ONDŘEJ NEFF