Erdoganův tah mešitou
V Istanbulu je 3200 mešit, největší pozornost ale budí ta, která mešitou už zase je
Muzeum, které se jmenuje turecky Ayasofya, bývalo dříve stejnojmennou mešitou a předtím bazilikou Hagia Sofia. Není to zdaleka jediná mešita ve Středomoří, která byla dříve kostelem – a také naopak. Ale Hagia Sofia je jiný případ, je doslova přetížená symboly.
Už když císař Justinián ji roku 537 dokončil, bylo jasné, že nejde o další svatyni. Byl to ještě celá staletí poté největší chrám křesťanského světa, navíc umístěný v centru křesťanské supervelmoci. Když v roce 1435 Turci Konstantinopol dobyli, převzali nejen budovu, ale i její význam – a jeho symbolickou sílu mohli použít pro své vlastní účely.
Jenže totéž se dá říci i o Atatürkově rozhodnutí z roku 1934, jímž mešitu změnil na muzeum. Ayasofya už nesymbolizovala porážku křesťanského impéria, ale projekt pozápadnění a modernizace Turecka, a v neposlední řadě vykázání veškerého náboženství do kouta. Teď se pružina vymrštila zpátky.
Náhradní program
O návratu k „původní“(čti předchozí) funkci budovy se v Turecku mluvilo celá léta, pravidelně se před ní scházeli zastánci této myšlenky, ať už je motivoval zápal náboženský, nebo národní – v ideologii Erdoganovy strany AKP obojí splývá. Podle průzkumů veřejného mínění reislamizaci Ayesofye podporovaly skoro tři čtvrtiny obyvatel Turecka. Sám Erdogan sice v mládí o získání Hagie Sofie také mluvil, ale později plán opustil a namítal: Proč chcete další mešitu, když nedokážete naplnit ani ty, které máte v Istanbulu k dispozici?
Teď zase názor změnil. Vysvětlení tedy neleží v jeho víře, nýbrž víře lidí, které chce získat na svoji stranu. Turecko, ještě před pár lety ekonomicky velmi úspěšné, se potýká s výraznými ekonomickými problémy. Ekonomika i měna padají, nezaměstnanost i inflace rostou. Přitom právě rozvoj byl jedním z hlavních taháků AKP. Totéž platí i pro boj s korupcí a rozšiřováním demokracie. Dnes jsou Erdogan i jeho okolí namočeni do skandálů a prezident je čím dál víc autoritářský. Zatím poslední rány jeho prestiži uštědřil koronavirus, se kterým se turecký stát nepopasoval nejlépe.
Štěpí se i prezidentova základna. Cestou k moci se Erdogan zbavil klíčových spolupracovníků – a ti mu to nezapomněli. Expremiér Ahmet Davutoglu si založil Stranu budoucnosti a autor klíčových hospodářských reforem Ali Babacan zase Stranu demokracie a pokroku. Nemají šanci ho porazit, ale v okamžiku, kdy podpora AKP spadla z 50 na 31 procent, mu uškodit určitě mohou. A navíc, Hagia Sofia stojí ve městě, které teď vede starosta Ekrem Imamoglu z opoziční Republikánské lidové strany – přitom svou cestu vzhůru Erdogan před lety započal právě z této pozice.
Symbolická práce
Erdogan umí pracovat s přítomností i minulostí, bez ohledu na vnitřní rozpory takového obrazu. Právě za jeho éry se rehabilitovala řada potlačených kapitol turecké historie, zejména osmanského dědictví – včetně dobytí Konstantinopole, pozdějšího Istanbulu, v roce 1435. Současně se prezident snaží využít pro sebe blížící se sté výročí založení Turecké republiky v roce 1923. Tedy státu, který zúčtoval s osmanskou říší, islámem jako státním náboženstvím i institucí chalífátu.
V propagandě převažují v souvislosti s rekonverzí Hagie Sofie dvě témata. Jedním je turecké dobytí Konstantinopole, které dnešní turecká vláda interpretuje jako porážku Západu a křesťanství a vítězství islámu a turectví. Jenže letos poprvé bylo „dobytí Konstantinopole“při veřejných oslavách inscenováno nikoli jako dobytí města, nýbrž bývalého chrámu.
Hagia Sofia ovšem už není chrámem celá staletí, takže se vlastně „dobývalo“muzeum. Jím se mešita Ayasofya stala Atatürkovým dekretem v roce 1934, přičemž ten nejen odnímal budovu náboženským představitelům, ale také zakazoval jakékoli náboženské obřady pod jeho střechou. Letos se nicméně oslavy „dobytí Konstantinopole“(čti Hagie Sofie) odehrávaly za recitace „Vítězné súry“z minaretů Ayesofye, doprovázené projevem obří prezidentovy hlavy na velkoplošných obrazovkách. Pokud tedy lze mluvit o dobytí či porážce, pak nikoli Byzance, ale sekulárního státu. Přísně vzato nejde o jednu konkrétní budovu, ale o další etapu návratu náboženství do veřejného prostoru, srovnatelnou se momentem, kdy se paní Erdoganová poprvé objevila na veřejnosti s šátkem na hlavě.
Jedno datum ve výčtu chybí, totiž 15. červenec 2016, kdy se prezidentovi podařilo odvrátit (údajný) puč proti své osobě. Návrat kostela-mešity-muzea do rukou muslimů se nyní odehrává především jako připomínka této události. Pro Erdogana to byl okamžik, kdy byla jeho moc nejvíc ohrožená. Reislamizace Hagie Sofie se ovšem uskutečňuje v době, kdy se jeho pozice ocitá od té doby v nejhlubší krizi. A jak se shodují znalci turecké politiky, tento tah mešitou Erdoganovi vystačí nanejvýš na pár měsíců.
Jde o další etapu návratu náboženství do veřejného prostoru, srovnatelnou s momentem, kdy se paní Erdoganová poprvé objevila na veřejnosti s šátkem na hlavě