Z čekárny vstříc pokroku
Telemedicína je budoucností zdravotnictví. Pacienti ani zdravotníci by se jí neměli bránit
Napadlo vás někdy, proč musíte sedět – lépe řečeno čekat – před ordinací lékaře, i když se občas stane, že se po několika desítkách minut dozvíte, že se vyšetření z více či méně objektivních důvodů odkládá? Přitom aspoň polovina lidí v čekárně bude pracovat na mobilním telefonu, a někdo bude mít dokonce videohovor s kýmsi na druhé straně světa. Ta situace je vlastně docela paradoxní. Téměř okamžitě se můžete spojit s kýmkoli na jiném kontinentu, avšak ke svému lékaři se musíte dostavit osobně, v určitý čas – a nikdy nemáte jistotu, že ke konzultaci vašeho zdravotního stavu v domluvenou dobu skutečně dojde.
Telemedicína je součástí komplexu nazývaného e-zdravotnictví a znamená, že se výměna informací mezi pacientem a lékařem či mezi lékaři navzájem odehrává na dálku, nejčastěji pomocí internetu. Má-li pacient potíže, může s lékařem vést videorozhovor, odeslat mu zprávu či dotaz, to vše ze svého domova nebo třeba kanceláře. Přístroje implantované v pacientově těle mohou zasílat řadu informací týkajících se jeho srdeční akce, spánku nebo hladin nejrůznějších látek v krvi do vzdáleného počítače, jenž nemocného monitoruje, a do jisté míry tak nad ním bdí. Rovněž lékaři mohou v rámci telemedicíny navzájem konzultovat jednotlivé případy, a zefektivnit tak celý diagnostický nebo léčebný proces.
A poněvadž jsme na tohle všechno dostatečně technologicky vybaveni, zásadní otázka zní: Proč principy telemedicíny běžně nevyužíváme a kde jsou její slabá místa, jež nám brání zmodernizovat a zefektivnit náš zdravotnický systém?
Obávám se, že více než absence dostupného know-how, které nám obvykle při zásadním rozvoji medicíny chybí, jsme v tomto případě největšími nepřáteli sami sobě. Konzervatismus na straně zdravotníků i pacientů a snaha neměnit zažité věci, protože jakžtakž fungují, stojí v první linii důvodů proti telemedicíně. V té druhé bychom na straně pacientů nalezli strach z neznámého nebo neschopnost ovládat počítače či mobily – a na straně lékařů sice nedeklarovaný, avšak v našem zdravotnictví obvyklý paternalismus, s nímž lékaři shlížejí na některé ze svých chronických pacientů a i jen pouhý recept jim mnozí z nich raději předepíšou pouze ve své ordinaci, místo aby jim ho po rychlé telemedicínské konzultaci poslali e-mailem či prostřednictvím SMS zprávy. A ve třetí linii stojí právníci, vždy ochotní napadnout nedokonalosti lékařského vyšetření a v tomto případě i bezpečnost přenosu informací. I z nich mohou mít propagátoři telemedicíny obavy.
Nicméně i přesto se zdá, že v současné době stojí zdravotnictví na prahu éry, v níž část kontaktů mezi pacientem a lékařem bude probíhat formou videorozhovorů, mnozí se nechají dobrovolně monitorovat, poněvadž jim to bude zlepšovat jejich zdravotní stav, dokumentace bude sdílená všemi zdravotníky starajícími se o konkrétního nemocného a k přirozené centralizaci systému bude docházet i tím, že jednotliví odborníci budou díky telemedicíně mnohem lépe dostupní, a tím pádem budou častěji využíváni.
Než se však e-zdravotnictví a v rámci něj i telemedicína stanou běžnou součástí našich životů, bude nutno přesvědčit nás samotné, že pokrok se nedá zastavit, a je tudíž lepší jít mu vstříc. Po zkušenostech týkajících se e-receptů nebo e-neschopenek je jasné, že to bude proces nelehký.
Má-li pacient potíže, může s lékařem vést videorozhovor, odeslat mu zprávu či dotaz, to vše ze svého domova nebo třeba kanceláře