Hrabal bez porušení podstaty
Exteriér se ukázal pro vyznění produkce jako dost důležitý. Publikum je rozesazeno v hledišti typu aréna a může sledovat dění v hospodském lokálu s funkční pípou, také kamna občas zabafají, se stolky a židlemi lze libovolně manipulovat. Pípa ohraničuje hrací prostor z jedné strany, na druhé sedí muzikantské trio pod vedením Michala Vejskala, které se kromě hudební a občas i komparzní spoluúčasti na výsledném tvaru představí v introdukci solidně náladotvornou jazzovou exhibicí.
Opěrnou kostrou jevištního dění je fabule povídky Bambini di
Praga. Do aktivit podvodných – ještě „předúnorových“– pojišťováků, zformovaných pod zaklínadlem Opora ve stáří, zaznívají a také jsou divadelně zpodobeny úryvky z dalších Hrabalových textů včetně završujících ohlédnutí z Dopisu Duběnce či Kouzelné flétny. Ve vylidněné hospodě zprvu autor (Jaroslav Achab Haidler) sumarizuje svou životní pouť, je oblečen jako tulák – včetně ušanky do nepohody. Osvěžovna se pak začne zalidňovat, nostalgické tóny jsou vystřídány pábitelskými historkami a jejich výraznými vypravěči, z nichž se později vyloupne vydařené pojišťovácké trio v podání Lukáše Černocha, Jana Plouhara a Petra Uhlíka, typově odlišní protagonisté zdařile vykreslují další hrabalovské figurky. Až v antagonismu k nim stojí postavy ztvárněné Matúšem Bukovčanem a Annou Fišerovou, představujícími manželský tandem hospodských, ale i řezníkových Hyrmanových, na jevišti jsou však především „zájmovými objekty“podvodnických aktivit. Andrea Berecková pak v rámci inscenace ztělesňuje ženství křehčího typu (Uršulka, slečna Hroudová, krásná cikánka).
V pestrém kaleidoskopu historek i situací Šiktanc úspěšně evokuje hrabalovskou poetiku, kde kromě existenciálního podtónu (s připomínkami autorova oblíbeného čínského filozofa Lao-c’) přichází ke slovu i jeho hédonismus a jemná smyslovost. V jednom výstupu kupříkladu Lukáš Černoch s Annou Fišerovou zaběhnou na krátkou reálnou koupel do Labe a potom si s nešikovnou cudností před publikem pod ručníky stahují mokré plavky. Když kolem divadelního dění projíždějí vlaky, hra se na chvilku přeruší, herci na soupravu mávají a muzikanti v rytmu sténání pražců přidávají další zvukovou stopu. V řeznicko-hospodských epizodách se na část publika dostanou i sklenice piva a plátky tlačenky.
Na drastičtější humor dojde v „tanečních hodinách pro starší a pokročilé“, kdy dáma po nekonečném víru kolem vlastní osy (divoce ji roztočil její tanečník) zvrací do kabelky. Herci se postupně interpretačně rozehřívají a pospolitost aktérů a diváků působí stále přirozeněji. Až později nastupuje pan Bucifal v podání Adama Ernesta,
uvede se nervně podaným songem, v jehož refrénu se opakuje mnohoznačné „příbalové“upozornění: „Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.“Věta se jako leitmotiv inscenace ozvala několikrát již předtím. Bucifal je, jak čtenáři Hrabalových próz jistě vědí, agentem, který se má mezi „pojišťováky“infiltrovat a později je usvědčit. To se mu podaří, rej utichá (došlo i na „stísněnou“variantu oblíbené hospodské kratochvíle, hře v kuželky), v již setmělé přírodní scenerii se Haidlerův pábitelský kronikář ve stále pomalejším tempu se vším nostalgicky loučí.
Herecká sestava této hrabalovské roztomilosti působí kompaktně, typizace figur se vyznačuje nenásilnou kresbou charakterů, i když nepostrádá razanci. Už dlouho jsem nebyl svědkem tak smysluplného propojení nastudovaného divadelního tvaru s open-air dispozicí.
Ústecké Činoherní studio ukončilo přerušenou sezonu inscenací Pábitelé. Koláž z textů Bohumila Hrabala připravil a nastudoval umělecký šéf souboru David Šiktanc, v dobrém slova smyslu letní produkce je realizována na koupališti Brná v blízkosti řeky s echem dvou železničních tratí, každém na jiné straně Labe.
Bohumil Hrabal – David Šiktanc: Pábitelé
Režie: David Šiktanc Dramaturgie: Tereza Marečková Výprava: Juliána Kvíčalová Hudba: Michal Vejskal Činoherní studio Ústí nad Labem, premiéra 26. 6.