Výlet za Máchou a loupežníky
Když se výletu na Kokořín zúčastní znalec Járy Cimrmana, budete mít o zábavu postaráno. Nepochybně totiž dojde na citaci z divadelní hry Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, kde jednající postavy vedou následující rozhovor:
Varel Fryštenský: No, já tomu možná nerozumím, ale já tady zas tak nic moc extrovního nevidím. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...
Lékárník: No prosím tě, to se nedá vůbec srovnat!!!
Varel: Jak to? Byly tam skály pískovcový, občerstvení... A co je tady?! Prd!
Takže se vlastně nelze divit, že na Kokořín zamíří mnohem víc výletníků než na severní pól. Protože je ale Kokořínsko poměrně rozsáhlé a k hradu je to do kopce, spousta lidí se spokojí s pohledem z některé z mnoha vyhlídek a jede dál. Když však vyšplháte nahoru, rozhodně nebudete zklamaní: je to hrad jako z pohádky v nesmírně atraktivním kraji plném skal a úžasných skalních útvarů. A i když sem vyrazíte třeba jen na víkend, musíte přece vidět hrad, který dal celé oblasti jméno!
Kokořín založil kolem roku 1320 pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé. Často střídal majitele, už v 16. století tu nikdo nežil a po třicetileté válce ho císař Ferdinand zařadil mezi hrady, které se dál nesměly opravovat, aby neohrozily panovnickou moc. V následujících letech se Kokořín stal zřejmě dočasným doupětem loupežníků. Při rekonstrukci na počátku 20. století tu totiž bylo objeveno dvaadvacet lidských koster. Podle jedné teorie patřily lidem, které lapkové unesli a žádali za ně výkupné, podle druhé verze jde o loupežníky, za trest zazděné hluboko v hradním sklepení.
Jak hrad vypadal v 19. století, víme díky Karlu Hynku Máchovi a dalším umělcům, které romantická zřícenina okouzlila. V roce 1895 se hrad vrátil do povědomí širší veřejnosti díky Klubu českých turistů, jenž představil jeho maketu na Národopisné výstavě v Praze a zároveň se zasloužil o jeho částečné zpřístupnění. Přesto když o rok později koupila kokořínské panství rodina Špačkova, z někdejšího středověkého hradu zbývaly jen ruiny, korunované omšelou věží. Noví majitelé nechali hrad obnovit v romantickém duchu – mimochodem, tváře těch, kdo na začátku 20. století změnili ruinu v nádherné sídlo, najdete například na fresce v Loveckém salonu; je tu pan Špaček, jeho žena i děti, všichni v loveckém šatu. Paní Špačková je na hradě ještě jednou, na nároží budovy na nádvoří.
Původním majitelům patří hrad i dnes. Prohlídka interiérů s historizujícím zařízením a dobovými sbírkami trvá necelou hodinu, v závěru (ale i samostatně bez prohlídky) můžete vystoupat na osmatřicet metrů vysokou věž a podívat se na Kokořínsko z ptačí perspektivy.
Vypravit se do kraje plného hradů, roubenek, klikatých úzkých silniček, roklí a soutěsek, ozvěn, jeskyní a pískovcových skal a zajímavých skalních útvarů jen kvůli návštěvě Kokořína by byla škoda, a tak si naplánujte, kam by měl váš výlet pokračovat. Od hradu se můžete vydat podél říčky Pšovky na Cikánský plácek; kdysi tu prý pravidelně tábořili kočující cikáni. Možná právě tady na ně narazil i básník Mácha, který do okolí Kokořína umístil část děje románu Cikáni.
O kousek dál odbočuje modře značená cesta k bizarním skalním útvarům zvaným Pokličky. Vypadají jako obří houby a podle odborníků vznikly staletým zvětráváním různě odolných vrstev pískovce, i když vliv na jejich tvar měly a mají různé faktory: voda i vlhkost, kolísání teplot kolem bodu mrazu v přízemních vrstvách vzduchu i vítr. Nejhezčí výhledy na neobvyklé útvary jsou shora, kam stoupají upravené stezky a dřevěná schodiště. Pokud se nechcete vracet stejnou cestou, pokračujte po modré až k rozcestí u skalních útvarů zvaných Obří hlava a Žába. Kousek odtud stojí za vidění Průsečná skála, 150 metrů dlouhá a poměrně hluboká vozová cesta, vytesaná začátkem 16. století. Dál lze pokračovat do Mšena anebo se vrátit Náckovou roklí a údolím zvaným Močidla zpět pod Pokličky.
Mšenské či Kokořínské pokličky v Kokořínském dole jsou nejznámější a nejlépe dostupné, ale podobné kamenné houby najdete i jinde. Ty nejbližší: Jestřebické pokličky „rostou“asi o kilometr dál nad Vojtěšským dolem poblíž Vojtěchova; z údolí k nim vede zelená značka.
Autorka je spolupracovnicí LN