Majitel hradu je atrakce. Nevím proč
Pán z hradu Český Šternberk
15. srpna před 97 lety se na hradě Český Šternberk rozezněly salvy, avšak ne na příkaz hradního pána – učinil tak hradní lesmistr. Šlo o velkou slávu. Jiřímu Sternbergovi a Kunhutě rozené Mensdorff-Pouilly se narodil syn Zdeněk Sternberg. A právě jeho životní příběh by byl skvělým námětem na celovečerní film. My jsme spolu stihli probrat pouze období první republiky a období restituce. Jeho paměti se však jen tak něco nevyrovná.
LN Jak se vám daří?
To je celkem jednoduchá otázka. Až vám bude 97 let, tak si na mě vzpomeňte. Ono se vždycky říká to krásné stáří a ty vzpomínky, ale ono to nestojí za nic. Daří se mi tedy přiměřeně. Mám normální problémy pohybové, s pamětí a špatně vidím. To jsou překážky, aby se mi dařilo dobře. Také nejsem schopen těch aktivit, které jsou nutné ve spojitosti s hradem. To se ale nedá nic dělat.
LN 15. srpna oslavíte 97. narozeniny. Jak jste je slavil jako dítě?
Já jsem byl nejstarší syn a to byly takové hierarchie těch dětí, protože bylo míněno, že já budu jednou následník. Ale kvůli tomu mě neslavili. Ta oslava byla taková, že rodiče pogratulovali, udělali křížky na čelo a proběhla mše svatá, kde se páter vyslovil přímo pro jubilanta, a to bylo vše. Nebralo se to nijak vážně.
LN A panoval nějaký rozdíl při vaší oslavě a oslavě sourozenců?
Ne, to bylo stejné. Moji sourozenci měli stejnou výchovnou úroveň jako já. Matka byla hlavní hybatelka zvyklostí a dobrých mravů a podobně. Můj otec byl velice mírný a shovívavý. Nepamatuji si, že by se vůbec někdy rozčílil nebo zvýšil hlas.
LN Měl jste dalších osm sourozenců. Jaké to bylo, vyrůstat v tak početné rodině?
Já jsem vyrůstal s těmi nejstaršími, protože moje nejmladší sestra, která stále, jako jedna z mála, žije, se narodila v roce 1941 a já 1923. Takže já jsem byl na hranici dospělosti a nějaké nemluvně šlo mimo mě, i když to byla drahá sestřička. S těmi mladšími jsem neměl žádný zvláštní vztah. Navíc jsem od tercie (třetí ročník osmiletého gymnázia – pozn. red.) začal navštěvovat veřejnou školu v Praze, takže jsem byl celý týden tam. V sobotu, kdy dříve býval také pracovní den, jsem v poledne nastoupil na Wilsonově nádraží a cestoval jsem do Českého Šternberka. Tady jsem zůstal do neděle a potom jel přímý vlak ve čtvrt na osm večer. Dorazil jsem po desáté na Vinohradské nádraží, kde vlak končil. Tak to byl můj víkend, takže s těmi sourozenci jsem moc času netrávil. Vyrůstali vedle mě, měli své věkové zájmy a já své.
LN Říkal jste, že vaše matka dodržovala zvyklosti. Prý byla přísná, co se týče zásad stolování. Dodržujete je ještě dnes?
Tak samozřejmě ve mně zůstaly ty normy. V jídelně (dnes součást prohlídkové trasy – pozn. red.) u velkého stolu to bylo samozřejmostí. Pamatuji si, když přišel nějaký nový domácí učitel nebo učitelka mých sourozenců a seděl u stolu a jedl, jako se jí v hospodě. To nás jako děti velmi zajímalo, ale dodržovaly se přísné mravy, jak se u jídla chovat. To ve mně přetrvalo, ale když sedím v kuchyni, má milá manželka přehlíží moje přestupky a probíhá to celkem normálně. Ale kdyby byla nějaká oslava, choval bych se přiměřeně. Například napít se přímo po polévce se nedělalo, i když to nebylo vysloveně zakázané. A do určitého věku jsme u toho velkého stolu nesměli promluvit z vlastní iniciativy. Pouze pokud se nás někdo z dospělých zeptal, mohli jsme promluvit.
LN Do druhého patra, kde se mimochodem nachází již zmiňovaná jídelna, jste za rodiči chodili na dvě hodiny odpoledne. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, proč jen na dvě hodiny?
Já jsem nad tím nepřemýšlel. Jako děti jsme jedly v jednom z dětských pokojů v prvním patře, to trvalo tak do dvou hodin odpoledne a pak se muselo jít povinně spát. Hned vedle jsme měli ložnici a vstávali jsme okolo půl čtvrté. To byl denní řád, pak byla teprve návštěva rodičů nahoře. Ty pokoje byly otevřené a my tam pořádali všelijaké závody na tříkolkách. Rodiče tomu nebránili a celkově to trvalo dvě hodiny. Pak přišla naše vychovatelka, ta se starala pouze o děti, odvedla nás dolů a následovalo koupání. To bylo v té místnosti před ložnicí (součást dnešní prohlídky – pozn. red.), tam byla vana, ta tam tedy už není. Koupala nás vychovatelka, kterou jsme milovali. Pak se šlo zase do dětských pokojů na večeři, to obvykle přišel otec a sedl si k nám a matka byla někde poblíž. Ale matka byla ta iniciativa, zatímco otec všechno dovolil a byl tolerantnější.
LN Takže matka určovala denní režim?
Ne, to bylo tak zavedené a nikdo neuvažoval, kdo to zavedl. Tak to prostě bylo. Taky dopoledne se s vychovatelkou šlo na procházku. Tam na pavlači byla lavička a tam jsme si přezouvali boty. Šlo o takové normální zvyklosti. Takže kdo to zavedl, netuším. Asi rodiče ze začátku, ale vše vznikalo samo o sobě.
LN Od první republiky se přesuneme k navrácení hradu. Vy jste říkal, že jste se zde byl podívat ještě před oficiální restitucí. Jaký jste měl z hradu dojem?
Poprvé, no to byl dojem. Můj otec zemřel v roce 1965 a asi do roku 1960, nevím přesně, tu pracoval jako kastelán. Šlo o jediný případ v republice. Z nás už tu po otci nikdo nebyl a v expozicích se začal přestavovat nábytek, obrazy. Bylo tu špatně uklizeno, povlaky na nábytku byly roztrhané. Ten první dojem byl tristní, protože jsem měl v paměti, jak to tu vypadalo kdysi. Anebo jak vedle mého pradědečka mohl viset obraz někoho, kdo žil o dvě století dříve. Působilo to, jako by patřili k sobě, a všechno to bylo všelijaké. Když jsem byl potom v emigraci v Rakousku, dopisoval mi manžel kastelánky. Snažil jsem se ho usměrňovat, ale nebyl tu ani oficiálně zaměstnaný. Ještě předtím jsem sem ale jednou přijel i s mojí matkou, která tehdy žila s mou sestrou v jižních Čechách. To bylo ke konci komunismu. Chtěl jsem matce udělat radost, tak jsem ji naložil do auta a dojeli jsme sem před bránu. Chtěli jsme se tu jen projít, aby viděla ta svá známá místa. Kastelánka nám však zakázala vstup, že by z toho měla obtíže. Ať prý nasedneme a jedeme raději pryč. To bylo zklamání.
LN Jak vůbec vypadalo v roce 1992 vrácení hradu?
To probíhalo víceméně ne bezprostředně osobně, ale já jsem tehdy pečlivě sledoval politický vývoj. Byla to zcela otevřená otázka majetkové restituce, bylo to ve srovnání s ostatními státy celé nejasné. A já si pamatuji, že můj švagr jezdil po těch poslancích a apeloval, aby hlasovali pro návrh zákona o restitucích. To bylo ještě Československo, takže dokonce jel na Slovensko a i tam apeloval u členů stran, u kterých se dal čekat souhlas. Ten se o to dost zasloužil. Když už to bylo akutní, vědělo se, že se ve středu toho a toho bude s konečnou platností hlasovat v parlamentu. Já jsem byl zrovna v Praze, měl jsem zapnutý přijímač a poslouchali jsme s příbuznými. To bylo nekonečné a pořád se to táhlo dál. Nakonec mnozí z těch poslanců ztratili nervy a odešli, protože tam seděli od rána nepřetržitě a nemohli se dohodnout. Když pak bylo zhruba sedm večer, odhlasovala se poměrně malou většinou
Zdeněk Sternberg se narodil
15. 8. 1923 v Praze Jiřímu a Kunhutě Sternbergovým.
Dětství prožil na hradě Český Šternberk a celkem měl osm sourozenců.
Byl vyučován doma soukromým učitelem. Až v roce 1938 nastoupil na veřejné gymnázium v Praze. Dostudoval práva, avšak nebyl připuštěn k promoci kvůli svému šlechtickému původu.
V 50. letech minulého století organizoval přechody lidí přes hranice, a tak měl být zatčen. Dobrovolně se však přihlásil na
LN A to vypadalo jak?
To přijela celá skupina funkcionářů a přímo u stolu přečetli mému otci vyvlastňovací výměr. A protože všichni majitelé podobného rázu, jako byl otec, měli totéž a museli se vystěhovat, také jsem nic jiného nečekal. A jeden místní občan, který byl členem národního výboru v Českém Šternberku, se pak přihlásil o slovo a navrhl, aby můj otec Jiří Sternberg byl jmenován kastelánem hradu. A teď ten předseda se začal rozčilovat, že Sternberg je třídní nepřítel. Ale pan Frk, ten místní občan, prohlásil, že zastupuje vůli lidu, která je pro tehdejší politický směr rozhodující. Otci pak řekli, aby se odebral z místnosti. To byl vlastně ještě majitelem, a oni ho vykázali z pokoje. Tak tam chvíli čekal na chodbě, než ho zavolali zpátky. Mého otce tu pak nechali dělat státního správce. Měl takovou úřední čepici s českým lvem. A když uváděl prohlídku, měl přesně předepsaný projev. To musel horlivě mluvit proti bývalým kapitalistickým majitelům hradů a zámků.
LN Takže vám v 90. letech předali klíče a hrad byl váš?
Každou věc mi předávali zvlášť. Tady nebyl inventář, jenom něco málo z období druhé světové války a komunisti to pak předělali, to ale až za otce. V knihovně například se mnou stály dvě slečny z Národního památkového úřadu. Jedna stála na žebříku a hlásila název knihy a autora, ta druhá si to pak odškrtla v seznamu. Takhle postupně se to předávalo. Bylo to dost složité.
LN A jak to tu vypadalo po té majetkové rezoluci?
To jste nevkročila od dnešní pokladny nikam, kde by nebyl zmatek. Zahrádka, jak jí říkáme, pod malým zámkem byla odložiště nepotřebných věcí. Házelo se tam cokoliv a nechalo se to tam také shnít. Kam jste se podívala, v každém pokoji byl nějaký zmatek. Třeba stačil obraz, který měl rozbité sklo. To tam vyčuhovaly a visely střepy a turisti na to koukali. To bylo všem jedno. Uvést to do dnešního stavu bylo tehdy skoro nemyslitelné. Neměl jsem finance, jenom co jsem si našetřil na důchod v Rakousku. Ty ušetřené peníze se v hradu ztratily během krátké doby a pak byla obtíž hradit všelijaké opravy. Já jsem si to vše ze začátku psal, co jsme zrovna nechali opravit. Je škoda, že jsem s tím přestal. Například jsem osobně věšel všechny mědirytiny vojnu k PTP (tzv. černým baronům). Pracoval jako horník v dolech u Duchcova, později už jako bagrista.
V Praze si posléze našel místo jako kulisák v Karlínském divadle a dotáhl to až na zástupce jevištního mistra.
V roce 1968 emigroval i s manželkou Alžbětou, roz. Hrubou z Gelenj a synem Filipem do Rakouska.
Po roce 1992 se vrátil definitivně zpět do Čech, kde restituoval rodinný majetek, aby jej mohl spravovat.
srpna oslaví 97. narozeniny a ty vzpomínky, ale ono to nestojí za nic, svěřuje se Zdeněk Sternberg, který v půlce
na hradě (je jich celkem 545 – pozn. red.). Měl jsem kladívko a moje sestra mi radila. Co šlo, jsme dělali sami a ručně. Ze začátku jsem i občas prováděl, abych lidi navnadil. Ten majitel je taková atrakce, nevím proč.
LN Jakou první věc jste nechal na hradě opravit?
Tak to už nevím. Nejdříve jsme potřebovali mít kde bydlet. Celé dnešní soukromé patro jsme upravili, protože když jsme sem jezdili ze začátku, měli jsme vypůjčený byt v Praze. Tady jsem něco jenom zařídil a zase jel zpět. Nebylo tady třeba topení, to ústřední jsem zařídil až já na konci devadesátých let. To jsme instalovali do prvního poschodí, v expozici to není ani třeba. Dříve tu bývalo ústřední topení z třicátých let. Opravdu fungovalo, i když se může dnes zdát opak. Vozilo se sem totiž uhlí z dolů v okolí Břas u Plzně, kde jsme měli kdysi důlní hospodářství.
LN Dnes mohou návštěvníci nahlédnout do autenticky zařízených pokojů v expozici. Některé jsou však věnovány někomu z rodiny. Co vás vedlo k tomu, abyste například ložnici svých rodičů věnoval Kašparu Sternbergovi?
To je velmi jednoduché. Kašpar byl v 19. století jedna z nejvýznamnějších osobností. Zasloužil se o založení Muzea Království českého (dnešní Národní muzeum – pozn. red.) a věnoval mu své obsáhlé naučné knihy. Měl blízké vztahy ke všem tehdejším národním obrozencům, ale také měl známé na vládních pozicích ve Vídni. On na Českém Šternberku nikdy nebyl, nejdříve byl totiž v Řezně, ale pak se vrátil domů a usadil se na Březině. Jeho paměť je v naší rodině dost významná. Kašpar odkázal majetek mému pradědečku Zdeňkovi v roce 1838. Ten potom v roce 1841 odkoupil zpět hrad Český Šternberk, který byl prázdný. Tak ho začal opravovat, ale nejvíce se o to zasloužila moje babička Karolína rozená Thurn-Valsássina-Como-Vercelli, když prodali palác ve Vídni. Nábytek odtamtud převezli sem, ale byl plný štěnic, protože za války tam byli zajatí důstojníci. Tak otec rozhodl odložit nábytek na půdu, kde to zůstalo asi rok. Ty štěnice tam vyhladověly, jelikož dříve žádné přípravky nebyly, a pak se hrad začal zařizovat.
Mého otce tu pak nechali dělat státního správce. Když uváděl prohlídku, měl přesně předepsaný projev. To musel horlivě mluvit proti bývalým kapitalistickým majitelům hradů a zámků.
LN A jak vzpomínáte na babičku Karolínu?
Velice vřele a dobře. Byla velice vzdělaná a zainteresovaná, vždy se sama zabývala něčím, ale nikomu tím nešla na nervy. Byla takovou hybnou silou, byla moc příjemná.