Místo covidu nás zabije hlad
Lidé ve válčící Sýrii čelí raketovému vzestupu cen. Bez humanitární pomoci a příbuzných v zahraničí by nepřežili.
Vdova Rimah se stará o devět dětí, jedno z nich navíc trpí dětskou mozkovou obrnou. Muž jí zemřel před dvěma lety. „Přišlo to pouhých dvacet dní poté, co mu diagnostikovali rakovinu plic,“říká. Potraviny jako maso si dovolit nemohou.
„Před pár měsíci jsem koupila velkou plechovku másla za sedm tisíc syrských liber (asi 130 korun), teď stojí třicet tisíc (přes 500 korun). Taky ceny oleje vyskočily na pětinásobek,“říká. Má alespoň štěstí v tom, že může dostávat humanitární pomoc, která už proudí do většiny míst v Sýrii.
„Dnes chtěla jedna stařenka kuřecí kebab za 500 liber. Jenže by za tyto peníze dostala jen asi 95 gramů kuřete. Aniž bych jí cokoliv řekl, dal jsem jí 200 gramů, aby se mohla dobře najíst,” říká Ahmed, řezník z Arihy, který pocítil důsledky války na vlastní kůži. Před válkou porážel čtyřicet ovcí denně, teď prodá jednu ovci za tři dny.
Devět milionů ohrožených Během občanské války, která trvá od roku 2011, se Sýrie stala jedním z nejnebezpečnějších koutů světa. K tomu se přidal dosud nevídaný ekonomický propad, kdy měna klesla asi čtyřicetkrát a základní komodity několikanásobně podražily.
Jen za poslední rok vzrostly náklady na jídlo o 209 procent a podle údajů Světového potravinového programu (WFP) se počet lidí strádajících nedostatkem potravin zvýšil z půldruhého milionu na více než devět milionů lidí.
„Reálně si lidi mohou dovolit tak třetinu toho, co před válkou,“říká Tomáš Kocián, který ve společnosti Člověk v tísni řídí pomoc blízkovýchodnímu regionu. To ale jen díky tomu, že většina obyvatel žije ze stovky nebo dvou set eur, které měsíčně posílají jejich příbuzní ze zahraničí.
Kdo takový příjem nemá, tomu hrozí reálný hlad. Například Džara, státní zaměstnanec, bere měsíčně 50 tisíc syrských liber, v přepočtu necelých pět set korun. Taková suma stačí rodině jen na několik dní. „Mám dluhy, lidé prodávají nábytek, to se nám v životě ještě nestalo,“říká. V podobné situaci jsou i další úředníci, zdravotníci či učitelé.
Podražily přitom nejen potraviny, ale i vždy obvykle levný benzin a nafta, stejně jako plyn používaný na vaření. Sýrii taky vůbec poprvé v historii hrozí nedostatek chleba. Země byla v jeho produkci vždy soběstačná, dotovala ho a rozdělovala na příděl. Teď ale vypěstovala méně obilí, než spotřebuje, a navíc většina obilných oblastí je na severovýchodě, kde mají svou autonomii Kurdové. Ti už oznámili, že si vytvoří zásobu na půldruhého roku a vládě prodají jen to, co zbude. Situaci má zachránit nákup z Ruska přes přístav v Latákíji, obtížně se ale shání lodě ochotné náklad přepravit.
Nic z toho neodradilo režim Baššára Asada, aby uspořádal v zemi další volby. Hlasovalo se na sedmdesáti procentech území ovládaných Asadem, účast byla 33 procent a zvítězila samozřejmě vládní strana Baas a její spojenci.
Moskvu obnova nezajímá Asadův režim dokázal sice s pomocí Ruska a Íránu získat zpět mnohá území ovládaná opozicí, to ho ale spolu s devíti roky válčení ekonomicky vyčerpalo a navíc si na sebe Damašek přivolal americké a evropské sankce. A jak se ukazuje, Írán a Rusko sice Asadovi pomohli s válčením a zkoušeli během války své nové zbraně, rozvrácená ekonomika Sýrie je už ale zajímá méně.
Další regionální velmoc, Turecko, podporuje opoziční skupiny, které vládnou v provincii Idlib na severozápadě země. V pohraničních oblastech, jako je Afrín, pak otevřeně zavádí svůj protektorát. „Dokud nebudou Syřané mít svobodu, mír a bezpečí, zůstaneme v této zemi,“prohlásil přibližně před týdnem prezident Recep Tayyip Erdogan. Američané se zase pokoušejí „civilizovat“samosprávu kurdských oblastí tak, aby se zbavila elementů nepřijatelných pro Ankaru a mohla s Tureckem koexistovat.
Hrozbu nákazy koronavirem, která děsí celý svět, Syřané příliš neřeší. V zemi je oficiálně na 700 případů a 40 lidí nemoci podlehlo. Odhaduje se ale, že skutečné počty budou mnohem vyšší. „Mnohokrát jsem od lidí na toto téma slyšel – máme zemřít hlady v důsledku válečných událostí, nebo na covid? Není to jedno?“říká Hossam Šarkáví, regionální koordinátor z Mezinárodního Červeného kříže a půlměsíce (IFRC).