Skryté dějiny

Mé jméno není na plakátech,/ ani nehraju na pódiu./ Chodívám v obyčejných šatech,/ jak obyčejní lidé žiju.“

Básník však na rozdíl od svého lyrického hrdiny jméno na plakátech míval a na pódiích vystupoval, dokonce i na úzce politických, a třebaže se vždy oblékal nenápadně, názory měnil v souladu s dobovými změnami a zajišťoval si trvalou cestu k vlastnímu zveřejňování. V tom se některým obyčejným lidem podobal. Pokud byl jako tvůrce talentovaný, i po smrti si udržel věrné čtenáře. Jinak upadl v zapomenutí.

Dostat se na plakáty a na pódia vyžaduje úsilí. Existovali zasloužilí lidé, kteří jej nevyvíjeli. Připomněli je přátelé a příznivci. Kdo je neměl, nebo se nehodil mocným do krámu, skončil v dějinách bez jména, ačkoli do nich zasáhl příkladně. Kromě zasvěcených a mlčících bezmocných o něm nikdo nevěděl.

I když jsem poměrně brzy přestal věřit tomu, o čem jsem se učil ve škole, například že pražské povstání proti okupantům v roce 1945 mělo význam pouze manifestační, s jeho oběťmi jsem se seznamoval postupně, nesoustavně a s překvapením. Teprve v cyklu otiskovaném v Lidových novinách jsem si přečetl jména šestnáctiletých chlapců, kteří padli ve službě svobody.

Od básníka Zdeňka Rotrekla jsem často slýchal výraz „skryté dějiny“. Prý dokonce nechápal své zakázané kolegy, kteří se v šedesátých letech snažili o návrat do cenzurované literatury. Pan Zdeněk do ní nechtěl patřit. Že se na něj nezapomnělo, je důsledek dějinného převratu, na nějž předem nespoléhal.

Platí krutě pravdivé slovo Vladimíra Holana: „Není takového svítání, aby se našly věci poztrácené v noci.“Památka zbyla jen po některých životech zničených za minulých diktatur. Osudem dějin je neúplnost. Je to poznání nenové, ale vždy znovu hořké.