Věž za věží tu zdolávají i celé rodiny
Tisícovka skalních věží se vypíná podél česko-německých hranic v pískovcových skalních městech. Vede na ně několik tisíc horolezeckých výstupů. Není divu, že tady se zrodilo horolezectví v pojetí, jaké známe dnes.
Lezci maximálně šetří měkkou skálu, jsou odvážní, ale přemýšlejí, jak zabránit případnému pádu. Ke svému zajištění používají minimum železných skob, které nahrazují kusy lana, jež přehazují přes skalní výčnělky, prostrkávají skrze díry ve skálách (říkají tomu přesýpací skalní hodiny) anebo uzlují do skalních spár.
Na Mnichovi všechno začalo
Z hladiny Labe je vidět vysoká skála Mönch s plechovou siluetou mnicha, jenž z vrcholu shlíží na městečko Rathen. Když v roce 1874 vylezli na Mnicha Otto Ufer a C. Frick, zrodilo se volné sportovní lezení. Od té doby je tabu sekání stupů a schodů do skal, usazování břeven do skalních soutěsek, nebo dokonce zdolávání strmých stěn pomocí žebříků.
Uffer s Frickem otevřeli bránu pro lavinu férového lezení, která se dosud nezastavila. Zdá se, že nikdy nezastaví, protože Sasové mají lezení po pískovcových skalách jako národní sport. Nezajímá je ani tak fotbal, hokej či formule 1, ale víkend co víkend vyrážejí za vertikálním dobrodružstvím.
Na populárních cestách se potkávají široké rodiny. Odvážný otec lezecký směr najde a vyleze na vrchol. Za ním pak vystoupá celá famílie – babička s dědečkem v ošuntělém vybavení, které už leccos pamatuje, elegantní manželka v módním lezeckém oblečení, nezvedené děti a pak přijde na řadu strýc, teta, přátelé...
Čeští horolezci tomuto stylu lezení poněkud posměšně říkají kombajn, ale ve skrytu duše závidí urputnost, s jakou Němci zdolávají věž za věží.
Horolezectví může v Saském Švýcarsku provozovat každý. Není k tomu potřeba žádné oprávnění, průkaz ani zkoušky. Pro každého zde ovšem platí přísná pravidla pískovcového lezení, která kvůli ochraně přírody zakazují lézt na mokré skále, nesmí se lézt s bílým práškem magnéziem na vysušování prstů a je absolutně nemyslitelné ničit skálu třením lana. Na to dohlížejí nejen ochránci přírody, ale také sami horolezci. Na rozdíl od české strany národního parku, v Německu jsou vyhrazené skalní převisy, kde mohou lezci zdarma nocovat (tzv. boofen). V suché skalnaté krajině je samozřejmě zakázáno rozdělávat oheň.