Kreativní destrukce
Chceme-li mít politický řád liberální a ekonomiku svobodnou, musíme žít odpovědně
Propad české ekonomiky v letošním druhém čtvrtletí byl největší v tuzemské historii. Samozřejmě, nikdo nebude chválit hospodářský pokles, ale je třeba poznamenat, že jde vlastně o součást ozdravné kůry ekonomiky, byť tentokrát zasažené nezaslouženým vnějším šokem. Často se přitom mluví o tak zvané „kreativní destrukci“, kterou popsal Joseph Schumpeter, ekonom rakouské školy a rodák z Třešti.
Ve své knize z roku 1942 Kapitalismus, socialismus a demokracie, to už byl na Harvardu, mimo jiné popsal dynamický charakter kapitalismu: staré služby a zboží nahrazuje novými, stará pracovní místa, firmy, způsoby dopravy zanikají, ale zároveň vznikají nové, efektivnější. Kapitalismus tak působí revolučně nejen v ekonomice, ale i v celé společnosti. To je ta „kreativní destrukce“.
Lidé potřebují stabilitu
Schumpeter byl klasický liberál, stoupenec kapitalismu; když se po první světové válce stal ministrem financí v rakouské socialistické vládě a přátelé se ho ptali, proč on, odpůrce socialismu, ten post přijal, odpověděl: „Když chce někdo spáchat sebevraždu, je dobré mít poblíž lékaře.“Zároveň byl přesvědčen, že lepší kapitalismus bude nahrazen horším socialismem; nikoli proto, jak tvrdil Karl Marx, že kapitalismus povede ke zbídačování chudých, ale právě naopak: jeho úžasná schopnost produkovat bohatství umožní blahobyt intelektuálů, kteří jej nenávidí a v očích veřejnosti zdiskreditují. Ta se pak většinově rozhodne pro socialismus. Intelektuálů jako Noam Chomsky, Paul Krugman, Slavoj Žižek…
Nakonec se tak plně nestalo. Proč? Má to dva důvody: jednak otřesná zkušenost s reálným socialismem ve východním bloku, kterou ale už ti, kterým je méně než pětatřicet čtyřicet let, nemají, a proto se tak lehkovážně a hloupě stávají socialisty, a jednak úžasná schopnost kapitalismu pro technologické inovace; systém, který nám dal osobní počítače, notebooky a chytré telefony, přece nezabijeme.
„Kreativní destrukce“kapitalismu má však společenské i politické implikace; lidé totiž ve svém životě někde zakotvení stabilitu potřebují.
Na společnost se dle amerického myslitele slovenského původu Michaela Novaka lze dívat jako na tři systémy: politický, ekonomický a morálně-kulturní (kulturou se nemíní jen umění, ale obecně standardy slušného chování). Každý z nich může být buď dynamický, nebo statický. Minimálně jeden z nich však stabilní být musí, jinak to lidé psychologicky nevydrží.
Demokratická levice i pravice se shodnou, že v západní společnosti politika statická – tj. autoritářský režim jako v Rusku – být nemá. Politický systém chceme mít liberální, svobodný, tj. dynamický a turbulentní.
Zbývají tudíž ekonomika a morálka/kultura. Má-li být ekonomika svobodná, dynamická, „kreativně-destruktivní“, pak životní kotva zbývá už jen v řádu morálním. Chtějí-li mít lidé morální řád liberální a permisivní, stabilitu v životě budou očekávat v řádu ekonomickém; tam budou chtít klid a zajištěnost ze strany státu, tj. nějakou formu socialismu.
A tak to odpovídá i politické pravici a levici v demokratické společnosti.
Ekonomika smysl lidským životům nedává, kromě hrstky workoholiků. Smysl lidskému životu může dát buď politika – to je případ ideologů, kteří žijí z ideologie, ideologií a pro ideologii, a proto jsou nebezpeční, nezřídka blázni či fanatici, potenciální autoritáři.
Anebo ho může dávat morálka, kultura, náboženství, etika či estetika. Hodnoty životům těchto lidí nedává ani politika, ani ekonomika; „kreativní destrukce“kapitalismu tudíž jejich životy nerozhodí.
Lidem, jimž dává smysl morálka, kultura, náboženství, etika či estetika, „kreativní destrukce“kapitalismu jejich životy nerozhodí
Rozsáhlý sociální stát ano, či ne? Proto s kapitalismem byly a jsou kompatibilní komunity konzervativní v morálních a kulturních otázkách; puritáni v Anglii, Nizozemsku, Švýcarsku kdysi; evangelikálové v USA dnes; katolíci v Brugách, Florencii, Benátkách kdysi, v Bavorsku dnes; ortodoxní židé, čínští konfuciáni, sikhové a hinduisté všude ve světě.
Margaret Thatcherová i Olof Palme byli demokraté, ale ideální protipóly: ona ekonomicky liberální a kulturně-morálně konzervativní, on ekonomický socialista a kulturní-morální liberál.
Nejde jen o ideální vzory, jsou možné i různé kombinace. Například politické autoritářství s ekonomickým liberalismem a morálním libertinismem (pro západní sexuální „turisty“Thajsko; pro saúdskou královskou rodinu její země); nebo v zájmu stability trochu omezit politický, ekonomický i kulturní liberalismus (Orbán).
Pokud však chceme mít politický řád plně liberální a ekonomiku maximálně svobodnou, pak lidé musejí do značné míry žít odpovědně, aby nebyli přítěží ostatním daňovým poplatníkům. Pokud však chcete morálku a kulturu maximálně liberální, smiřte se s tím, že svými daněmi budete doplácet na životní styl těch, kdo učinili špatné morální volby; pokud jste je učinili vy, budete čerpat sociální podporu na úkor a z peněz daňových poplatníků odpovědnějších. Tedy rozsáhlý sociální stát.