Kundera Novákovi unikal
Říká o diskutované biografii dramatik a spisovatel Milan Uhde, který se se slavným literátem zná od roku 1953
Jaký byl váš první dojem, když jste knihu zavřel?
Byl jsem jat obdivem nad množstvím materiálů, které Jan Novák snesl. Vypátral lidi, které jsem znal jen matně. To je hodné uznání. Pokud jde o dohledávání dokumentů, nebývají spisovatelé tak pečliví, vymýšlejí si a jsou líní. Zároveň ale neobjevil všechno a některé důležité zdroje nevzal v potaz, i když o nich měl vědět. To se v první řadě týká kritika Kunderovy generace Jiřího Brabce, který o něm psal a dodnes se o něm kvalifikovaně vyjadřuje. Navíc to byl kamarád kriticky smýšlející.
On by ale Jana Nováka orientoval jiným směrem než tím, kterým se vydal. Brabcovi a každému, kdo se zabýval monografickým úkolem věnovaným nějakému autorovi, je jasné, že musí začít tím, že do autorova světa pronikne do hloubky a seznámí se s ním. Můj učitel Oleg Sus říkal: první zásadou je autora pochopit, pak ho můžeš vyvrátit, nebo dokonce podvrátit. Ale Novák byl s Kunderou hotov, ještě než se do něj pustil.
Co ho podle vás tak zavedlo? Patří ke generaci, která komunismus a socialismus nezažila na vlastní kůži, a pokud ho prožila, tak jen zlomkovitě. Strávil v Československu pár let a rodiče ho správně orientovali jinam. Studoval na školách západního typu a dozvěděl se, že komunistický stát byl zločinný – půjčuji si staré Jaspersovo označení. Jenže osudy těch, kteří ve zločinném státě žili a tvořili, se od sebe vzájemně liší. Sám Jaspers, který o tom dost věděl, byl příliš moudrý, než aby všechny, kteří nacistickou totalitu prožili a nebyli ve vězení nebo zakázaní, označil za vadné charaktery. Někteří z nich byli velcí lotři, někteří menší a někteří, zpočátku zaujatí Hitlerovým režimem, pomalu nebo rychle střízlivěli. Jan Novák se s odstíny nezdržoval.
Chybí mu tedy představa o životě v totalitě?
Nejspíš ano. Tvrdí, že když vpadl za deště do antikvariátu, tak s překvapením zjistil, že v roce 1963 Kundera vydal znovu poemu o Fučíkovi. Jak o něm někdo v tom roce mohl ještě smýšlet s obdivem? Dovolávám se Václava Černého, který byl k Fučíkovi velmi kritický. Psal negativně o jeho oficiálně ceněné knize Božena Němcová bojující. Byl v roce 1967 na besedě v Brně a na Fučíka se ho někdo otázal. Znal jsem jeho názory a čekal, že se ostře zmíní o reportážích ze SSSR, které byly z gruntu nepravdivé, že vytáhne historii Reportáže psané na oprátce a zásahy komunistické cenzury a podobně. Ale on se omezil na to, že řekl: Julius Fučík platil životem, a kdo platí životem, je dobrý platič. Komunistu Kunderu tento motiv přímo bytostně zajímal, tomu se není co divit. Poslední máj je špatná báseň. Musíme se však rozhodnout: byl komunismus Milana Kundery zločinem, nebo omylem? Byl darebák, nebo člověk, který politicky i literárně bloudil?
A jak byste tuhle otázku zodpověděl vy?
Vyznávám jednoznačně druhou možnost. Jako kluk jsem byl v roce 1946 velice zpolitizovaný, a to jsem o sedm let mladší než Kundera. Ve volebním roce 1946 jsem četl výzvu předních kulturních pracovníků, aby lidé dali hlas komunistům. Podepsal ji komunista František Halas, ale podepsali i nekomunisté – Václav Černý, Vladimír Holan, Jiří Kolář. To nebyli zištní lapači větru, byli přesvědčení, že komunismus je lék na nemoc, která vyvrcholila ničivou válkou, do níž, jak se říkalo, nás vehnali kapitalisté. Ve zmíněných autoritách viděli mnozí lidé vzory a rádce. To je důležitý klíč k občanskému a uměleckému počátku Milana Kundery.
Novák se vyčerpává tím, že shromažďuje množství detailů, jak komunisté v 50. a 60. letech autory korumpovali. To je záslužný popis. Vypráví, jak byl Kundera vyznamenáván, i to, jak si dokonce našel cestu k jakémusi společenskému kriticismu, prý hodně opatrnému. Dlouho se však nedostal dál než k reformnímu komunismu, těžko se loučil s utopickým snem o spravedlivé společnosti. Stejně těžko a dlouze se loučili i jiní, leckteří se s takzvaným socialismem s lidskou tváří nerozloučili dodnes. Některé z nich osobně a zblízka znám, přu se s nimi, ale ruku do ohně dám za to, že jsou to čestní lidé, žádní darebáci.
Řekla bych, že Novák si Kunderu téměř znenáviděl, pak si ovšem musíme položit otázku, proč o něm psal knihu?
Vynechávám podezření, že chtěl vydělat peníze. To bychom si měli odpustit. Myslím si, že byl přesvědčen, že kolem Kundery vznikl mýtus. Pamatuji se naopak, že přístup ke Kunderovi byl u nás vždy kritický, ale Novák zatoužil podívat se tomuto jevu na zoubky. To je legitimní: ukázat, jak něco, co je podle mě zbožňované, není zbožňování hodné. Ale soud nad Kunderovou
politickou orientací autora zavedl: chtěl za každou cenu dokázat, že i Kunderův lidský charakter je nepřesvědčivý, nalomený, křivý. Také to, že nebyl stejně statečný a radikální jako někteří jeho kolegové, mělo sloužit za důkaz jeho špatné povahy.
I jeho vztahy se ženami líčí téměř jako deviantní. Kde bere oprávnění k takovému tvrzení?
Novák prakticky zastává předpoklad dávných a pokleslých pozitivistů, že když čteme román, dozvídáme se mnohé detaily o autorově životě. V Kunderových dílech nachází jakési modely odkazující k živým předlohám. To vede k závěrům nejen bludným, ale i směšným. Jistěže Kundera mohl být inspirován svými zážitky, ale běda vyšetřovateli, který se vydá opačným směrem.
Malířka Sabina z Nesnesitelné lehkosti bytí má sotva co společného s Inez Tuschnerovou navzdory tomu, že se s ní Kundera intimně stýkal a že byla výtvarnice. Majitelé klíčů ani vzdáleně nevypovídají o Kunderově první manželce a její matce. Všechny tři zmíněné ženy jsem osobně znal. Budovat takové paralely – byť pouhým náznakem – může jen bulvární novinář. Jsem rád, že většina literárních kritiků toto slídění a vyšetřování odmítla.
Novák také hojně využil některých pamětníků a blízkých přátel, třeba sexuologa Iva Pondělíčka a zvlášť jeho svědectví bral smrtelně vážně. Co o tom soudíte?
Další podobný přítel byl doktor filozofie Vojtěch Jestřáb. Oba jsem rovněž znal. Kundera s nimi pěstoval složité hrátky. Navodil situaci a oni byli schopní ji přijmout a rozvíjet. Zřejmě se pokládali za rovnocenné hráče, ale podle mne sloužili spíš jako figuranti. Pochybovačný Jan Novák však tentokrát vzal jejich svědectví zcela doslovně. Hrátky tvořily nemalou složku Kunderova životopisu včetně hrátek sexuálních. Někomu se to nemusí líbit, ale spisovatel v nich využíval jen partnery a partnerky ochotné ke hře, která nikoho k ničemu nezavazovala. Neherce neangažoval.
Vymýšlením bizarností se zjevně bavil, vždyť také řekl v rozhovoru pro Le Monde, že se živil boxem…
Ano, dovedl jít v těch hrátkách daleko a vymýšlel si životopisné údaje, protože rozhovory s novináři nebral vážně. Pak zvážněl a nadobro od rozhovorů upustil. Jeho poměr k takzvané vážnosti byl přístupem autora, který po celý život zápasil o identitu svých hrdinů, o každé identitě snášel pochybnosti. Pohrával si s ní i v životě, a kdo mu posloužil, obvykle dobře posloužil. Ale pozvání pana Pondělíčka, aby rozhodl o způsobilosti přítomné slečny ke hrátkám, je jen námět ke hrátkám, nikoli důkaz o něčí váhavosti. Pochybovač Jan Novák, který každou Kunderovu pohnutku vykládá co nejhůř, o některých situacích nepochybuje, pokud dovedou doložit Kunderovo problematické jednání. Takový přístup ochuzuje, je jednostranný a zavádějící.
Milan Uhde v knize Jana Nováka „Kundera: Český život a doba“jako pamětník figurovat nechtěl, i když byl osloven. Vidí svého dlouholetého přítele Milana Kunderu jako velmi složitou osobnost, autora, který po celý život zápasil o identitu svých hrdinů. S identitou si i v životě pohrával, a kdo mu posloužil, obvykle dobře posloužil. Po přečtení knihy je přesvědčený, že Novák byl s Kunderou hotový, ještě než se do něj pustil, a zejména mu vadí, že se ve snaze usvědčit Kunderu takzvaně pravdivými fakty dostal lidsky na scestí.
Řekla bych, že právě Pondělíčkovo svědectví, které je často jen machrováním, také Novákovi posloužilo až k jakési bulvarizaci, v líčení Kunderova intimissima neměl žádné zábrany. Co myslíte?
Jistě, Pondělíčkovy úvahy o Kunderových pomalých spermiích a jeho neplodnosti jsou za hranicí férového sdělení, ale Jan Novák jde ještě dál a tady končí můj pokus pochopit jeho záměr. Zveřejňuje například estébácké záznamy o tom, jak se manželé Kunderovi v těžké situaci pohádali a oba pak v rozhovorech s policejními informátory připustili, že ve vzduchu visí rozvod. To je takový zásah do lidského soukromí, že by mě zajímalo, jak by jej posoudil německý nebo francouzský právník. Jsem samozřejmě proti tomu, aby byl k hodnocení literárního díla přizván advokát a soud. Lidsky je však ten zásah podle mě neobhajitelný. Něco jiného je to u politika, ten patří veřejnosti, ale proč má být veřejnost seznamovaná s domněnkami o stavu spisovatelových spermií nebo s jeho manželskými hádkami? Estébáci nahráli dokonce jeho samomluvu. Záznam se ocitl v Novákově knize s dodatkem, že ji spisovatel možná vedl schválně, aby estébáky zmátl nebo dojal nebo bůhvíjak jinak ovlivnil. Ať to bylo, jak bylo, na veřejnost to nepatří. Tady se Novák ve snaze usvědčit Kunderu takzvaně pravdivými fakty dostal lidsky na scestí.
Zdá se mi však, že těmito pikantnostmi čtenáře ani kritiky moc neoslnil.
Že je to nefér, kritika vesměs postřehla. Znamená to, že ve své většině neztratila lidský rozměr v době, kdy se soukromí běžně a bezohledně prolamuje. Jana Nováka někteří zastánci pojali jako strážce morálky, zatímco Kundera je prý nositelem morálního relativismu. Jenže to, že se Kundera zřekl velké části svého díla, pokud vzniklo pod komunistickou vládou a pod komunistickým zorným úhlem, a nedovolí jeho reprízy a nová vydání, je umělecký a morální soud nad sebou samým. Nedovedu si představit přísnější. Za to, že své knihy přepisuje, může jeho touha po dokonalosti. Není zpovědní typ. Existují autoři, kteří se zpovídají, ale není to ničí povinnost. Kunderova amorálnost jde prý tak daleko, že si do smrti zachoval kladné mínění o Stalinovi, což údajně vyjádřil ve Slavnosti bezvýznamnosti. Má francouzština na tu knihu nedosáhla, četl jsem ji v německém překladu, ale jsem si jist, že Stalinův portrét v ní je sžíravý obraz nebezpečného masového vraha. Co o tom portrétu tvrdí Novák, si vysvětluju jen tak, že byl při četbě té knihy raněn vyšetřovatelskou slepotou.
Jan Novák svou knihu psal čtyři roky, to je až extrémně dlouhá doba. Podařilo se mu tedy zjistit, kdo je Milan Kundera, proniknout k jeho skutečnému ustrojení?
Zmocnil se velkého množství detailů, ale Kundera mu unikal. Tento autor byl, je a jistě ještě bude kritizován. Mladší generace na to mají právo a je to i jejich povinnost. Kritiky, i některé zahraniční a neúprosné, jsou dostupné v češtině. Osud ikony mu nehrozí. Jeho prozaické dílo má pro mě nespornou hodnotu v tom, že se mu podařilo ústrojně do textu vtělit autorské hledisko, aby ukázal, jak pravda mate a vodí za nos samého autora. Proto ho psaní těšilo do vysokého věku a jeho výtvory stále těší i mne. Jan Novák vyprávěl úspěšně o hrdinech, s nimiž se ztotožnil. Na Kunderu podle mě nestačil.