Dekonstrukce a Radeckého řízek

Nejsem zdaleka první, kdo si všímá zdejšího letního zaujetí revizí vlastní minulosti, zejména pak toho, jak zpodobujeme její protagonisty. Revidují se jak podoby virtuální, tkané z vět a obrazů, tak ty hmotné, tesané z kamene, odlévané z bronzu.

Proč zrovna teď, kdy dle tradice staré jak noviny samy, mají vyplňovat uprázdněný letní prostor plytkosti okurkové sezony? Kde je jim konec, těm oblíbeným záhadným kruhům v obilí? Dospěli mimozemšťané, ti vážní podezřelí, k závěru, že tahle planeta je neperspektivní, klima nenávratně zdecimované, a odletěli kroužit jinam?

Přesto létu 2020 vládnou obrazy z dějin národa českého. Zatímco v případě podob virtuálních jde převážně o dekonstrukci konvenčního obrazu a více či méně zdařilé pokusy o vážnou reflexi, v případě pomníků hmotných lze shledat naopak úsilí o proces rekonstrukční, byť poněkud bizarní.

Přehlídku virtuálních podob můžeme zahájit odhalujícím syrovým pohledem Dani Horákové na Pavla Juráčka, autora vysoce ceněných i uctívaných deníků. Následuje dekonstrukce první poloviny života Milana Kundery od Jana Nováka, která na spisovateli nenechává suchou nit ani na spodním prádle. Pak je tu filmový obraz Václava Havla, zlidštěný až tak, že by ho bylo možno vnímat snad i pouhou prodlouženou míchou, mozku netřeba.

Nebo letmý kvantifikující pohled: ve čtvrtek 30. července, kdy píšu tento text, je 5 z 24 hodin vysílání ČRo Plus věnováno tématům historickým nebo s historií souvisejícím, často s podtitulem „jak to bylo doopravdy“.

Dozajista to souvisí s celozápadním trendem zpytovat historické svědomí. Víc však bych vsadil na zpytování historického nevědomí vlastního. Jak to říká Orwell? „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“Jenže kdo tu ovládá přítomnost? Momentálně se zdá, že koronavirus.

A co letní pohled na historii z bronzu a kamene? Mariánský sloup na Staroměstském náměstí už zase stojí, rekonstrukční téma dál žije ve fikci obnovy malostranského pomníku „polnímu maršálkovi Josefovi hraběti Radeckému z Radče, vůdci udatného c. k. vojska ve Vlaších 1848–1849“, jak stálo na soklu.

Voják to byl udatný, to ano. Doporučil bych však i v tomto případě zvolit spíše dekonstrukci.

Jestli Radecký něčím poznamenal dějiny tohoto národa, pak to není vojenství, nýbrž kuchyně. Z Vlach dovezl do Vídně telecí řízek v trojobalu, který pak v Čechách zmutoval v řízek vepřový, jídlo vpravdě národní. To Radecký, ne Rettigová prochází našimi žaludky. Dopřejme si tedy Radeckého pomník, avšak v podobě obřího talíře s řízkem a bramborovým salátem! Mahlzeit! Dobrou chuť, vlastně.

Bude to mít jednu nespornou výhodu. Příští generace nebudou mít důvod takový pomník strhávat, aby ho ty další chtěly zase obnovovat.

JAROSLAV VEIS