Smět říci své jméno

Osobní výběr ze světového tisku

Kulturní revoluce je vděčné téma. V médiích se šíří rychleji než koronavirus, takže čtenáře zahlcují stále nové informace o tom, který další hrdina je ve skutečnosti zločinec. Už proto zaujme spíše žánr „nepříjemná pravda“. Najdeme ji i na webu BBC, v tomto případě v textu z afghánské redakce.

Rabia dostala horečky, a tak šla k lékaři. Ten diagnostikoval covid-19, napsal recept, ale ona byla tak unavená, že šla domů a do lékárny poslala svého muže. Takto banálně začíná text, jehož autorkou je Mahjooba Nowrouziová.

Grády ale získá hned v druhém odstavci. Když se muž na recept podíval, Rabiu zmlátil. Jen proto, že „odhalila své jméno cizímu muži“. Rabia se „provinila“tím, že doktora nechala napsat na recept své vlastní jméno. Pro informaci, nešlo o konflikt s islámem, ale o konflikt s pravidly tradiční afghánské společnosti. Ženy v ní si spojujeme se zahalováním – hidžáby, nikáby či burkami. Ale toto může působit ještě depresivněji. Chtě nechtě to připomíná různá prostředí, kde se člověku upírá jméno – třeba věznice v totalitě.

Použít jméno ženy veřejně působí v tradiční afghánské společnosti urážlivě, píše autorka. V praxi se používají slovní spojení typu sestra, manželka či matka toho a toho. Zákon dokonce stanoví, že na rodný list se zanese jen jméno otce. Když se žena vdává, její vlastní jméno se neobjeví ani na svatební pozvánce. Ba dokonce když zemře, její jméno se neuvede ani na úmrtním listu, ani na náhrobku.

Text informuje o iniciativě, jež chce prokletí ženských jmen zlomit. Chce přesvědčit vládu, aby se jméno ženy objevilo alespoň v rodném listu. Ve srovnání s tím, jaké ambice mají jurodivci kulturní revoluce na Západě, si tato snaha v těchto podmínkách zaslouží hlubokou úctu.

***

Před měsícem jsme tu psali o kampani v Německu, která by chtěla udělat rasistu dokonce z Immanuela Kanta, světové ikony univerzalismu. Ta debata nekončí. Dokládá to rozhovor v listu Die Welt, který vedla Mara Deliusová s izraelským filozofem Omrim Boehmem.

Boehm má předky z Berlína, narodil se v Haifě, promoval na Yaleově univerzitě v USA právě s tématem o Kantovi a přednáší na Newyorské nové škole pro sociální výzkum. „Mnozí mí studenti si skutečně myslí, že Kant je kolonialista a šovinistické prase,“říká bez servítků. Jenže vzápětí zdůrazní, že základní otázka je zcela jiná: nejde o to, zda byl Kant rasista, ale o to, zda je rasistický univerzalismus, jak dnes tvrdí vyznavači politiky identity zleva i zprava.

„Je-li univerzalismus rasistický, byl Kant rasista,“říká Boehm. „Ale je-li univerzalismus odpovědí na rasismus, pak je Kant nejlepší zbraní proti rasismu, jakou máme. Hodně lidí na levici tvrdí, že univerzalismus je rasismus, neboť byl vymyšlen jen pro bílé muže. Pokud ale argumentují takto, blíží se pozici AfD. Levičáci i pravičáci mají stejná antiuniverzalistická východiska. Pak už jde jen o to, kdo vystřelí jako první.“

***

Argumentační souboje leckdy odhalí i to, co nechtěly. Někdy je to jen kouzlo nechtěného. Třeba když pokrokáři tvrdí, že Kant je nepřijatelný, a pak vyjde najevo, že jeho Kritiku čistého rozumu dala roku 1827 na index katolická církev.

Jindy to připomíná doslovný černý humor. To když bloger Don Alphonso píše o znaku německého města Coburg. Ukazuje profil svatého Mořice, světce rodem z Afriky. Levicoví aktivisté v tom vidí kulturní apropriaci a chtějí znak změnit. Jenže si neuvědomili, že ve své době je – dočasně – předběhli nacisté: roku 1934 nahradili profil černocha symbolem dýky a svastiky.

Jindy je to výstraha, z níž lidi s jistou zkušeností mrazí. V době, kdy se pokrokáři navážejí do „privilegií bílých“, se objevují výrazy „židovská privilegia“či „bílá židovská privilegia“. Na webu najdete hashtag #JewishPrivilege. Odkud tu dikci známe? Pokrokáři to zamlčují. Jinak by museli říkat (ba křičet), že se tu v rámci boje za sociální, rasovou, genderovou a kdo ví jakou ještě spravedlnost objevují antisemitské stereotypy až nacistického ražení.

Upozorňuje na to Jonathan Tobin, šéf spíše okrajového webu Jewish News Syndicate – s tím, že Židé se nemusí za svou svobodu a prosperitu nikomu omlouvat. A upozorňovala na to též Bari Weissová v The New York Times (třeba v textu Nepříjemné vraždy o tom, proč se vraždy Židů často nepovažují za rasové), než odtamtud v červenci odešla – na protest proti atmosféře skupinového myšlení a cenzury. Jak píše bloger Don Alphonso, moc je na straně těch, kteří požívají „privilegium práva pěsti“.

Použít jméno ženy veřejně působí v afghánské společnosti urážlivě. Když se žena vdává, její jméno se neobjeví na svatební pozvánce, a když zemře, není ani na náhrobku.