Ou máme áskok
A veterinářem, o vědecké práci v Africe, o tom, v čem je záchrana gepardů tně problematická.
velbloudy, možná psy. To všechno byla pravda, ale navíc jsme byli požádáni o pomoc s útulkem pro volně žijící zvířata, kde zoufale chyběla jakákoli veterinární péče. Dnes je péče o gepardy významnou oblastí našeho zájmu.
LN Somaliland je tedy co do ochrany přírody osvícená země?
Na začátku byl rozhodující velký tlak mezinárodních ochranářských organizací, zejména Cheetah Conservation Fund, v jehož důsledku nová vláda začala konečně nelegální obchod postihovat a zvířata konfiskovat. Zabavená gepardí mláďata, která pocházejí z různých částí Afrického rohu, putují do útulku. Je smutnou pravdou, že mláďata, která se ještě nenaučila od rodičů lovit, nemají ve volné přírodě šanci přežít a jejich návrat do divočiny nepřichází v úvahu. Když jsme přijeli před více než rokem poprvé do hlavního města Somalilandu Hargeisy, bylo v útulku 17 gepardů, dnes jich je tam okolo 50 a za rok to klidně může být stovka. A to už je velký problém, na místě chybějí peníze, znalosti i infrastruktura. Po boku Cheetah Conservation Fund se snažíme nastavit parametry veterinární péče, iniciujeme a financujeme cesty odborníků, organizujeme výměnné pobyty, v Evropě rekrutujeme studenty a mladé veterináře, kteří jako dobrovolníci jezdí do gepardího centra na měsíční turnusy. Jsem moc rád, že tady mladí veterináři získávají jedinečné pracovní i životní zkušenosti a jiný pohled na svět. A prakticky jen za cenu letenky. Za možnost vidět, natož zažít zblízka péči o divoká zvířata se jinde draze platí.
LN A co bude s gepardy dál, pokud jich bude přibývat?
Bude to obtížně řešitelná situace. Tihle gepardi jsou vlastně takoví ilegální běženci, nemají žádné doklady; Somaliland je neexistující země, navíc zoologické zahrady množení kočkovitých šelem spíš omezují, protože ty, které gepardy chtěly, už je samozřejmě mají. Jediným řešením je zastavit ilegální obchod, což především znamená osvětu a tlak v cílových zemích, kam gepardi putují. Není asi třeba zdůrazňovat, že ve státech, jako jsou Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty nebo Katar, to je, eufemisticky řečeno, velmi obtížné. V současné neklidné periodě se o gepardy stará především místní, v současnosti už dobře vyškolený personál, a my všichni nedočkavě čekáme na otevření hranic. Pokud by se teď v gepardím centru vyskytl vážný zdravotní problém jako třeba infekční onemocnění většího počtu zvířat, bude se velmi těžce řešit.
LN Zatím jsme mluvili hlavně o vaší veterinářské pomoci Africe a jiným zemím. Vy zde ale působíte přece jen primárně jako vědec, infektolog.
Jsme poměrně velký český tým a působíme především ve Středoafrické republice, v Ugandě a ve Rwandě. Zabýváme se studiem infekcí, které sdílejí volně žijící zvířata s domácími zvířaty a lidmi. Zajímá nás tedy třeba to, jak náhle se objevují různé nákazy nebo klasické choroby zvířat a jejich přenos. A jsme možná nejsilnější tým na světě, který se věnuje parazitárním infekcím afrických goril a šimpanzů. Díky tomu máme možnost pracovat i v dnes tak „luxusních“destinacích, jako je pohoří Virunga ve Rwandě, kde žijí horské gorily. Ale parazitózy primátů zdaleka nejsou jediným předmětem našeho zájmu, intenzivně se věnujeme i patogenům zvířat, jež na člověka přenášejí klíšťata, nebo například parazitické hlístici Angiostrongylus cantonensis, kterou
LN Ve Středoafrické republice studujete pro změnu život nížinných goril.
Habituované skupiny horských goril a jejich parazitózy nás přilákaly do této ne zcela snadné země. Kromě volně žijících zvířat, jako jsou primáti a sloni, kolegové pracují i s původními obyvateli, pralesními lovci kmene Bayaka, kteří bývají trochu hanlivě označováni jako pygmejové. Výzkum sleduje, jak v relativně přirozených podmínkách probíhá výměna infekčních onemocnění mezi zvířaty a člověkem, ale tým Kláry Petrželkové studuje také mikrobiom ve vztahu k potravě, trávení a koinfekcím s parazity.
LN Co se dnes v této zemi odehrává? Místní obyvatelé a jejich tradiční způsob života jsou nejspíš rovněž pod silným tlakem…
Středoafrická republika nebo RCA, chcete- li, je jedna z největších a přitom málo lidnatých afrických zemí. Jen pro srovnání: ve Rwandě žije více než 500 lidí na kilometr čtvereční, ve Středoafrické republice je těch lidí na kilometr osm. Po ukončení občanské války se země otevírá zahraničním společnostem, které v tropických lesích těží dřevo, a to včetně bezprostředního okolí chráněné oblasti Dzanga-Sangha na jihozápadě země, kde pracujeme. V těchto vlhkých oblastech Afriky nelze provozovat typické pastevectví, takže hlavní zdroj živočišných proteinů si člověk opatřoval lovem, a mnohde je tomu tak dosud. Až donedávna tu bylo lidí relativně málo a zvířat naopak relativně dost. Ale staré ekosystémy mizejí a lidí přibývá, takže samozřejmě roste problém.
LN Takže tradičním loveckým komunitám byste bushmeat přál a v lovu jim nebránil?
Problematika bushmeatu je na samostatný článek, zejména v době koronavirové. Ale víte co, my nejsme lepší, jenom máme, řekněme, sto, případně dvě stě a v něčem možná čtyři sta let náskok. Ani na vesnicích už nelovíme veverky, sysly a zpěvné ptáky, nepřibíjíme netopýry na vrata a chudáka jezevce dnes zastřelí jen opravdu otrlý nimrod – a před sto lety to přitom bylo úplně běžné. Myslím si, že je důležitá osvěta, ekologická výchova ve školách, počínaje úplně malými dětmi. A právě tu bychom rádi třeba zrovna v Somalilandu podporovali. Dokud dětem přijde normální rozkřápnout kamenem želvě krunýř, nemůžeme po dospělých chtít, aby chápali, co je to biodiverzita, funkce ekosystému, ochrana přírody a práva zvířat. Indoktrinace silou nefunguje a fungovat nebude.
LN Jste optimista? Myslíte si, že se to podaří? Že se povede zachránit africkou přírodu?
Já jsem spíš snílek, protože důvodů k optimismu mnoho není. Ještě to není úplně prohrané, ale času je málo. V jižní i východní Africe dnes začínají získávat popularitu projekty společného chovu volně žijících a domácích zvířat, které nastavují nejpřirozenější či nejekonomičtější využití bývalých velkých rančů: společně se stády původního boranského skotu se pasou stáda žiraf, zeber, vodušek a antilop impala, v noci řvou lvi a sem tam uvidíte i nosorožce s nenápadnou „ochrankou“ozbrojených rangerů. Současně tam můžete přivážet turisty, lovce, studenty univerzit a školní výpravy dětí z okolí a z měst. Ekonomickou stránku doplňuje hotel, restaurace a produkce hovězího a tento ekosystém s dostatkem příležitostí pro místní drobnější faunu ještě pořád tak nějak funguje jako africká krajina. Už ne ta divoká a romantická, ale stále ještě Afrika.
LN Vy jste jednou říkal, že člověk tomuto světadílu snadno propadne. Stalo se to i vám?
Mám asi za sebou to nejhustší období, kdy jsem tam byl opravdu často a měl jsem pocit, že bez Afriky nemůžu žít. I když na její budoucnost pohlížím s obavami, mám Afriku rád a cítím se tam jako doma. Možná proto, že odtamtud pocházíme všichni? Tam někde jsme přece začali fungovat jako pozemní opice, objevili kouzlo chůze po dvou a skvělou vůni masa grilovaného na ohni.