Milujte svého nepřítele
Jak těchto úkolů docílit, se snaží naznačit kniha Spolupráce s nepřítelem: Jak vyjít s lidmi, s nimiž nesouhlasíme (2017). Jejím autorem je Adam Kahane (1950), který původně studoval fyziku a ekonomii, zabýval se výzkumem veřejné politiky a byl zaměstnancem firmy Shell. Po zkušenostech s pokusy o překonávání apartheidu v Jihoafrické republice ale spoluzaložil veřejně prospěšnou organizaci věnující se řešení společenských konfliktů, v současnosti tedy pracuje jako facilitátor jednající s řediteli, politiky, generály, bandity, státními zaměstnanci, aktivisty, duchovními i umělci z celého světa.
Kahane v knize líčí konkrétní politické situace, při kterých zasahoval, a přiznává, že ne všechna jednání byla úspěšná. Například se snažil zprostředkovat dohodu mezi diktátorskou vládou Huga Cháveze a opozicí, z níž ale sešlo, protože vláda o smír neměla zájem – z jejího pohledu bylo výhodnější démonizovat protivníky jako zrádné kapitalisty, a tak pro sebe mobilizovat lidovou podporu. Jiné jeho vzpomínky jsou povzbudivější, ovšem spíše směrem k budoucímu uzdravování než minulým traumatům. Píše například o občanském dialogu v Guatemale po tamní dlouhé občanské válce, jež se odehrála mezi lety 1960 až 1996. Při otevření jednoho z mnoha masových hrobů bylo objeveno množství malých kůstek, o nichž přítomný lékař řekl, že šlo o pozůstatky nenarozených dětí, protože zabity tehdy byly i těhotné ženy. Když o tomto zážitku vyprávěl jeden z členů pracovní skupiny, složené z různých stran konfliktu, rozhostilo se prý u přítomných dlouhé ticho a zavládla atmosféra, již členové pociťovali, jako by v tom okamžiku byl celý tým „jedno tělo“, což přispělo k hledání schůdných řešení.
Hledání společného znaku
Autorův přístup ale není založen na podobných, sjednocujících zážitcích, které se dají jen obtížně vyvolávat plánovaně. Při práci s celospolečenskými konflikty obecně zdůrazňuje některé hlavní principy: „Zaprvé musíme uznat oprávněnost a význam každého stanoviska a všech jeho zastánců. Vyjadřujeme tím přesvědčení, že existuje více než jeden světový názor nebo postoj, o němž je nutné uvažovat.“Kniha se přitom odvolává na výrok, který je často připisován Nielsi Bohrovi: „Pro každou velkou myšlenku platí, že opačná myšlenka je také pravdivá.“
Zadruhé při spolupráci vede cesta kupředu společným empirickým učením. Autor tedy vyzývá k experimentování: „Každý má nějaký názor a teprve společným vyzkoušením některých věcí můžeme zjistit, které se v dané situaci osvědčí.“V tom se usmiřovací proces může podobat až umělecké improvizaci. A další radou je, abychom si „soustředěně uvědomovali sami sebe i druhé, kteří usilují o nastolení spolupráce. Týká se to každého, kdo se snaží dát dohromady nepřátele. Toto uvědomění musí být přítomno novým způsobem: musíme si všímat toho, co se děje ve světě, aniž bychom se to snažili ovlivnit. A musíme si uvědomit, že v danou chvíli jsme účastníkem situace stejně jako kdokoli jiný v místnosti.“Není přitom dobré myslet jen na dobro abstraktního či příliš vzdáleného celku: nutné je do úvah a hledání řešení zahrnout také prospěch celků menších. Autor zdůrazňuje, že je při těchto snahách chybou chtít změnit ostatní, každý by měl začít sám u sebe.
Kniha ale také obsahuje množství nesoustavných drobným postřehů, vzpomínek či anekdot. Například na počátku usmiřování v Jihoafrické republice se prý vyprávěl vtip shrnující situaci následovně: „Máme dvě možnosti: reálnou a zázračnou. Ta reálná je, že všichni padneme na kolena a budeme se modlit, aby z nebe sestoupili andělé a všechny problémy
Existují obecné postupy, jak řešit celospolečenské konflikty a jakými způsoby se dohodnout s nepřítelem? A jak při takovém procesu najít rovnováhu při používání moci a lásky? Mohlo by se zdát, že jde o neřešitelné problémy, přesto existují náznaky, že to možné je.
inzerce vyřešili za nás. Ta zázračná je, že to všechno překonáme a vyřešíme (bez andělů).“Nejucelenější je možná závěrečný praktický popis šestitýdenního kurzu pružné spolupráce.
Jak ale historické usmiřovací procesy skutečně probíhaly, kniha nijak do hloubky nezkoumá. Víc se v tomto ohledu čtenář dozví třeba z publikace Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém (Dokořán, Praha 2019). Její autor Robert M. Sapolsky vyjmenovává dějinné epizody, kdy lidé z bojujících táborů uprostřed konfliktu našli společný identifikační znak, jenž je na chvíli spojil. A uvádí hypotetický příklad: „Jestliže se do sousední místnosti nastěhuje chobotnice, budu vůči ní pociťovat nepřátelskou nadřazenost, protože mám páteř a ona ne, ale nevraživost se může přetavit v pocit spřízněnosti, když odhalím, že ta chobotnice stejně jako já hrávala v dětství twister.“
Sapolsky obecně vyzvedává nutnost pochopení posvátných hodnot druhé skupiny jako podmínky smíření či koexistence. Za génia v oceňování těchto hodnot označuje například Nelsona Mandelu, kterého spíše okrajově zmiňuje i Kahane. Mandela podle Sapolského v jihoafrickém vězení nejenže nezatrpkl, ale naučil se tam jazyk svých nepřátel, afrikánštinu, a hlavně studoval afrikánskou kulturu. Proto Mandela mohl po svém propuštění ohromit afrikánského vůdce generála Constanda Viljoena nejen svojí afrikánštinou, ale také vášnivou a výřečnou obeznámeností s afrikánskou kulturou. I díky tomu se podařilo odvrátit hrozbu občanské války. A když prezidentu Mandelovi skončilo v roce 1999 jeho funkční období, Viljoen na oplátku pronesl v parlamentu krátkou řeč, v níž ho vychválil v jeho rodné řeči, xhoštině.
A bude hůř
Je otázka, kolik podobně dojemných příběhů o smíření budou moci vyprávět historici zabývající se 21. stoletím. Nejenže chronické konflikty (typu Židé versus Palestinci) rozhodně nespějí k pozitivnímu vyústění, ale současní pozorovatelé konstatují obecný nárůst polarizace dokonce i v rámci jednotlivých národů nebo uvnitř vědeckých či náboženských komunit. Nejnověji to popisuje například profesor geografie a fyziologie na Kalifornské univerzitě a držitel Pulitzerovy ceny Jared Mason Diamond v knize Rozvrat:
Jak se národy vyrovnávají s krizemi (Jan Melvil Publishing, 2020). Konstatuje obecný úbytek zdvořilosti, například změnu v chování Američanů u výtahu (čekající lidé nyní před vstupem méně pravděpodobně počkají, než z něho vystoupí ti, kdo v něm jeli). A i když dříve byl schopný po fyziologické konferenci strávit volno s kolegou, s nímž se předtím silně neshodl na některém odborném problému, dnes už by to podle Diamonda nebylo možné.
„Místo toho mě vědci, kteří se mnou nesouhlasili, opakovaně žalovali, vyhrožovali mi soudními spory a slovně mě uráželi. Při jedné mé přednášce museli organizátoři najmout ochranku, která mě měla chránit před rozzlobenými kritiky,“říká trpce Diamond. A jistý recenzent jedné z jeho knih prý svoji recenzi uzavřel slovy: „Drž hubu!“
Je tedy jistě dobře, že vznikají propracované metody k překonávání konfliktů (a jakákoli snaha v tomto směru je chvályhodná). Ale harmonický svět, v němž se konflikty řeší konstruktivně, nás díky jejich působení určitě nečeká, maximálně mohou drobně zmírňovat antagonismus stále rozhádanějšího světa.