Už jsme umřeli, nebo ještě žijeme?
Označit román Obzor polského autora Wiesława Myśliwského za žhavou knižní novinku by nebylo nepřiléhavé. Opulentní svazek totiž, jako by si byl dobře vědom svých kvalit, spíš poklidně vyčkává, zda si ho někdo v knihkupectví povšimne a rozšíří si literární obzory.
Orománech Wiesława Myśliwského bychom si nejdřív měli říct alespoň to nejdůležitější, i když riskujeme, že to nebude znít přitažlivě. Polský prozaik píše rozsáhlé romány zabývající se polským venkovem a životem na polském venkově. Jeho texty se vyhýbají efektům, které by každý druhý literát určitě použil… A paradoxně se navzdory tomu všemu jedná o vynikající romány, o nichž si většina současných autorů může nechat leda tak zdát.
Wiesławu Myśliwskému (1932) se po celou dobu daří držet kontinuitu, především tedy kvalitu děl. Polský autor byl ceněn od opožděného debutu Holý sad (1967), jehož ústředním tématem je vztah syna a otce. Po této novele již přistoupil k románu, jehož forma mu zůstává – navzdory několika odskokům k dramatu – nejvlastnější. Palác (1970) je příběhem vesničana, jenž příznačně zadním vchodem vstoupí do opuštěného šlechtického paláce a v jehož fantazii se poté rozvine dialog mezi urozeným a prostým člověkem.
Následoval rozsáhlý román Na kameni kámen (1984), jenž v osmdesátých letech vyšel rovněž v českém překladu. Tento román v odeonské edici nepatřil k nejvýraznějším – málokdo vám ho například dnes doporučí ke čtení –, nicméně nejedná se o žádnou dobovou literaturu o polských družstevnících, jak by si někdo mohl vzhledem k datu vydání myslet. To ani náhodou. Je to velká literatura.
Vše je pod nohama
Na románu Na kameni kámen si můžeme hezky ukázat, jak je polský prozaik literárně neprogresivní. Po meziválečných polských velikánech typu Bruna Schulze či Witolda Gombrowicze by čtenář čekal asi něco jiného. Ovšem Wiesław Myśliwski se zkrátka narodil v Dwikozách u Sandoměře a je autorem vesnických příběhů, přičemž jeho příběhová materie je natolik spletitá a přetéká životem, že nepotřebuje dělat žádné literární fígle. A taky na ně nezbývá místo. Neznamená to, že dělat literární fígle je něco špatného, záleží pouze na tom, jak vhodně a účelně jsou použity. Možná že kapitálním literárním fíglem Wiesława Myśliwského je obejít se bez fíglů.
Polský romanopisec také není autorem nijak politickým. Historie a politika jsou v jeho románech vždy přítomné, nicméně pouze ztišeně, jako cosi vzadu, co ovlivňuje život jeho hrdinů – je to často otravné, hloupé, zbytečné, mnohdy to má i tragické dopady –, ale nic z toho neznamená, že se o velké dějiny postavy Wiesława Myśliwského začnou nějak vážně zajímat, jelikož mají úplně jiné starosti a jejich život závisí na něčem jiném. Jsou totiž připoutáni k půdě nejen v tom smyslu, že zůstávají – či se vrací – tam, kde vyrostli, ale země je rovněž jejich živitelka. Proto ji někdy brání i se zbraní v ruce.
Úchvatná je v románu Na kameni kámen pasáž o bráně původně panského dvora, který však již zmizel z povrchu zemského. Ona teď stojí sama v poli a přitahuje pozornost svou záhadností. Vesničanovi přijde hloupé podivujícím se turistům říct pravdu, a tak vypráví, že „takový brány u nás rostou samy a v některých krajích dost hustě. Nikdo je nesází, neseje, ale rostou jako stromy.“
Romány polského spisovatele tedy nejsou nijak progresivní, co se týče formy, daleko spíše jsou tradiční. Pro někoho možná až zastaralé, ba zpátečnické, patrně zvlášť pro toho, kdo je v dnešním Polsku naštvaný, jak tamní venkovské voličstvo posvěcuje okrajování demokracie vládnoucí politickou stranou. Nicméně už byla řeč o tom, že tvorba Wiesława Myśliwského má nad politickým pinožením nadhled. Vůbec jsou tyto romány plody úžasné schopnosti velkého odstupu a nadhledu, neboť většinou vyprávějí o celém dosavadním životaběhu hrdinů. Nikdy se tu navíc nevytahuje hrdinskými činy a nikdo se taky na nic nevymlouvá nebo neskuhrá.
Vedle všeho literárního mistrovství polského spisovatele je tu však ještě jeden důležitý fakt, který jeho romány činí nadčasovými a jenž zároveň zamezuje tomu, aby mohly být jakkoli využity či zneužity v politickém či ideologickém boji. Wiesław Myśliwski píše stejně za socialismu jako „za demokracie“– jeho dílu jako celku i jednotlivým románům vévodí slovo kontinuita. Nekonjunkturálnost díla polského romanopisce se odráží i v jednom nenápadném detailu – nikdy zde není nikdo jenom dobrý a špatný. A nikdo rozhodně není dobrý nebo špatný jenom proto, že má určitou minulost, funkci či národnost.
Hlavní hrdina Na kameni kámen staví rodinnou hrobku – to je základní motiv románu –, a jelikož potřebuje cement, jde za bývalým představeným na obec, odkud byl vyhozen. Na vsi se zkrátka musí domluvit všichni se všemi… Tamní předseda není líčen nijak sympaticky, Wiesław Myśliwski si nicméně nechá ujít šanci udělat z něj karikaturu sprostého a pitomého tupce. To je asi další podstatný rys jeho psaní – nechává si ujít spoustu příležitostí, kterých by se jiní autoři okamžitě chopili. Nechává si je ujít, neboť je nepotřebuje, hraje totiž vyšší ligu.
Nemoderní nemodernost
Představený vysvětluje, proč cement na hrobku nemůže dát, přičemž si hodně pouští pusu na špacír, jako kdyby mluvil s přítelem, a ne s někým, koho předtím vyhodil – údajně pro opilství. Samozřejmě nabídne i skleničku. Mohlo by se zase zdát, že Wiesław Myśliwski v proudu řeči nechá předsedu, aby se pochlubil, jaký je pitomec. Což možná v některých pasážích i činí, ale ne nutně vždy: „Člověk byl a není. A na jeho místo se už tlačí stovka jiných. Dokonce i paměť na něj zaberou pro sebe. A dřív, kamaráde, když jsi umřel, zůstalo po tobě ve vsi prázdný místo, něco jako díra v dlažbě. Jenže dřív, abych to tak řek, byla smrt vázaná na lidi. Všichni prožili celý život na jednom místě, a tak smrt jednoho byla jakoby smrtí všech. A dneska jsou všichni v pohybu, tak i smrt je v pohybu. V pohybu jako na frontě. Zleva i zprava padají, a ty musíš pořád vpřed. Lidi umírají neznámo na co, neznámo kdy, neznámo, jestli se to dá nazvat ještě smrtí. Dokonce ani stonat se nemusí, bez příčiny. Prostě tak, člověk se unavil a je pryč. A dřív se unavil, posadil se na mez, odpočinul si a šel zas dál. Umíráme, kamaráde, a smrt na nás není vidět. Kolikrát ani nerozeznáš, jestli někdo umřel, nebo ještě žije.“
Wiesław Myśliwski tak neváhá vložit jakési vlastní krédo do úst postavě, která by měla být evidentně záporná. Nakonec i ten cement bývalému podřízenému schválí. Ovšem jednoznačně nevyznívá ani hlavní postava Šimek Pietruszka. Život je dlouhý a člověk se mění. Zůstávají jen hroby, stavení a hlavně země.
Wiesław Myśliwski
Snad by se dalo dokonce říct, že polský romanopisec všechny historické kontexty velmi dobře vnímá, ovšem jejich umenšováním jako by říkal: Můžete si vyhlašovat války a ustavovat nejrůznější režimy, ale člověk a půda tady budou pořád. Budou tady – v podobě potomků a další úrody – ještě, když vy už ty své kolosální nesmysly dávno dotropíte.
O tom, že „nemodernost“Wiesława Myśliwského je nadále oceňována, svědčí fakt, že po roce 1989 opakovaně obdržel polskou cenu Nike. V roce 1997 právě za opulentní Obzor a v roce 2007 za Traktát o louskání fazolí. Druhý jmenovaný román je na poměry polského prozaika o něco útlejší a českého překladu se dočkal již před deseti lety. Jedná se vlastně o klasické románové vyprávění Wiesława Myśliwského, je to široké plátno, celoživotní ohlédnutí.
Tentokrát je ovšem koncipováno jakožto rozhovor, kde ten druhý není slyšet. V tomto směru si autor vypomáhá někdy i tím, že hlavní postava vypravěč v otázkách „nedoslýchavě“opakuje to, co měl říct jeho host, což vidíme hned na začátku: „Přišel jste koupit fazole? Ke mně?“Vypravěčem je přitom člověk, který se po letech vrátil na místo svého dětství, aby tam dožil jakožto hlídač a vrátný chatové oblasti.
V souvislosti s Traktátem o louskání fazolí lze zmínit další typický rys polského spisovatele. Jím je starosvětské považování si věcí – neplést si s jejich konzumním používáním. O tom svědčí třeba pasáž o návštěvě ošuntělého, špatně osvětleného obchodu za účelem zakoupení klobouku. Je to závan let, kdy se věci složitě sháněly, dlouze vybíraly a zdlouhavě promýšlely, neboť taková koupě byla málem „na celý život“.
Totéž pak cítíme i při čtení Obzoru. Především ve vrcholné pasáži, kdy se matka s chlapcem vrací po vlastních stopách, aby se pokusili najít botu, kterou bosky jdoucí hoch, jenž tak chtěl obuv pošetřit, kdesi vytratil ze zavazadla. Kolik romanopisců by to napsalo líp? A kolik by jich o takové zdánlivé banalitě dokázalo napsat tolik skvělých stránek? Wiesław Myśliwski totiž ví, co je důležité, a nespěchá, proto dokáže nahlédnout život jako celek, zatímco my ostatní – těkající tvorové – už jen fragmentárně.
To je další podstatný rys Myśliwského psaní – nechává si ujít spoustu příležitostí, kterých by se jiní autoři okamžitě chopili. Nepotřebuje je, hraje vyšší ligu.
Když jsou na shromaždiště na povozech svých sousedů odváženi Židé, je popsána pouze cesta k synagoze a snaha deportovaných si namluvit, že „tam“bude nakonec líp
Ať je raději zastřelí
Nakladatelství Havran a překladatelka Lenka Kuhar Daňhelová po Traktátu o louskání fazolí nabízejí českým čtenářům tedy i Obzor. Přičemž zaznamenáníhodnou maličkostí je fakt, že jde o třetí román Wiesława Myśliwského, navíc vyprávějící vlastně o tomtéž. Ale nejenže se čtenář nenudí, nýbrž polský spisovatel se především v žádných detailech neopakuje, což se jistě prozaikům většinou stává a čtenář to toleruje s tím, že jde o jakousi autorskou marku.
Sledujeme hocha Petra od válečného dětství až po dospívání za stalinismu a život v socialismu. Ale to jsou ty velké kulisy. Neznalému čtenáři by se mohlo zpočátku zdát, že půjde o vyprávění v hrabalovském stylu. Opravdu se v úvodu Obzoru autor dopustí krutého humoru, možná je to ale jen suchý popis reality. Ve vesnici totiž řádí německý voják Hanke s fotoaparátem, jímž terorizuje vesničany, neboť je neustále chce zvěčňovat: „Stařečky musel často postrkovat a tahat, aby se pohnuli jinam, protože už odmítali poslouchat a říkali, ať je raději zastřelí.“
Když přidáme, že po přesunu rodiny na maloměsto – je válka a fronta se posouvá – bydlí malý Petr s rodiči pod bytem slečen Ponckých, dobrotivých a srdečných lehkých ženštin, mohlo by se zdát, že polský prozaik opravdu naladil svůj nástroj někam mezi Postřižiny a Obsluhoval jsem anglického krále. Ale Wiesław Myśliwski je úplně jiný typ spisovatele, nepoužívá žádné komické hyperboly. Stejně tak – což je zas spíše v protikladu k současným mladším autorům – skutečně nevyužije každou příležitost k efektnímu motivu či pasáži, jež se nabízí. Spíše nevyužije žádnou z nich.
Když jsou na shromaždiště na povozech svých sousedů odváženi Židé, je popsána pouze cesta k synagoze a snaha deportovaných si namluvit, že „tam“bude nakonec líp. Jakmile však Péťovi zmizí z očí, už o nich není vidu ani slechu. Protože přece víme, co se s nimi stane. Navíc když se po válce nevrátili… I v tak rozsáhlém románu může hrát podstatnou roli pomlčení, nedořečení.
Síla a stabilita románů Wiesława Myśliwského jako by se tak opírala především o prostou skutečnost, že se v nich mluví o tom kusu půdy, na němž člověk žije, a který proto zná. O něm může říct něco poctivě prožitého. Ale o tom, co je za obzorem, nedokáže říct vůbec nic. Nebo jenom to, co každý druhý. A něco takového tady nemá smysl ani říkat. Případně poslouchat.