Obecní kroniky kosí ochrana soukromí
Kronikář obce Vikantice, ležící v bývalých Sudetech na Šumpersku, mezi mnoha událostmi z let druhé světové války zaznamenal i milostný románek dvou tamních obyvatelek se zajatými ukrajinskými vojáky. Obě ženy jmenuje, přidává jejich věk i domy, kde bydlely. A také uvádí, že je další místní německé selky, u nichž zajatci pracovali, udaly a tím prakticky záletné ženy odsoudily k vězení.
Pokud by kronikář podobnou událost chtěl zapsat dnes, kvůli ochraně osobních údajů by nemohl. Kdyby jí nedbal a do pamětní knihy příběh detailně popsal, mohli by všichni zúčastnění – nebo kdokoli z nich – požádat, aby zápis vymazal. „Ochrana osobních údajů velice omezuje kronikáře v jejich práci,“říká Tomáš Hromádka, letopisec působící na portálu Kronikari.info a ve zpravodaji Kroniky a kronikáři, jenž poskytuje informace a servis všem písmákům ponořeným do obecních dějin.
Zdaleka však nejde o to, že by nemohli psát o milostných pikanteriích, aférkách a drbech z obecního života. Potíže mají i s popisem takových oficialit, jako jsou gratulace k životnímu jubileu či vítání občánků. Bez souhlasu zúčastněných nemohou kronikáři zaznamenat jména účastníků, jejich data narození, bydliště a často ani snímky, jež tvoří přílohu letopisů. A právě nutnost dodržování zmíněných předpisů je jedním z hlavních důvodů, proč na české obecní kroniky dolehl formalismus a proč bývají plné studených úředních záznamů. Zhruba čtvrtina obcí je dokonce nevede vůbec, a to přesto, že jim to ukládá zákon o kronikách obcí z roku 2006.
Ochrana osobních údajů omezuje kronikáře v jejich práci.
Tomáš Hromádka kronikář a lektor
Norma o šesti paragrafech sankce za nevedení kroniky neobsahuje.
„K určitým událostem si musíme nechávat podepisovat příslušné dokumenty, ne vždy však souhlas dostaneme,“uvádí Irena Malotová z Městského úřadu Písek. To potvrzuje projektová manažerka úřadu Prahy 1 Petra Pekařová: „Zápisy samozřejmě komplikuje zákon o ochraně osobních údajů, například při vítání občánků je nutný souhlas rodičů, že může být zveřejněna fotografie a jméno.“Kronikář Českého Dubu a průvodce Podještědského muzea Martin Hess se „jistí“předem. „U choulostivých případů nejsem konkrétní. Například když tu jednou někdo spáchal sebevraždu, sice jsem to do kroniky napsal, ale bez podrobností. Se žádostí o vyjmutí zápisu z kroniky jsem se však nesetkal,“popisuje.
Zato Tomáš Hromádka z portálu Kronikari.info o takových případech ví. „Byť jsou podle mých informací minimální, jsou. Dotyčná osoba může dokonce kdykoli odvolat svůj předchozí souhlas se zveřejněním nějakého údaje v kronice, třeba i po pěti letech,“říká.
Úřad na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) připouští výjimky – do kronik lze kupříkladu psát o veřejně známých osobách či o podnikatelích, jejichž údaje jsou uvedeny ve veřejné části obchodního nebo živnostenského rejstříku. „Obce jsou sice při porušení zpracování osobních údajů osvobozeny od finančních sankcí, ÚOOÚ je však může napomenout, nařídit jinou formu zpracování či zakázat činnost,“vypočítává Hromádka.
Zodpovědnost leží na obci Dodatečné zásahy do kronik se nelíbí historikům. Martin Franc, který se zabývá dějinami životního stylu a stravování na Masarykově ústavu Akademie věd, říká, že se tím kroniky připravují o některé badateli mimořádně ceněné výjimky. „Ty tvoří takovou tu mikrohistorii, která se v oficiálních pramenech dohledává těžko. Zpětné zasahování do paměťového textu mi vadí asi ze všeho nejvíc.“
Zákon uvádí, že za obsah zápisu je zodpovědná obec, zastupitelstvo však většinou dle Hromádky deleguje schvalování záznamu na radu obce či přímo starostu. „Kronikář by navíc měl mít určitou míru volnosti a svobody vybrat nejpodstatnější události,“dodává.
Co se do kronik nejčastěji zanáší? Leccos napověděla anketa LN, jež pětadvacet měst a obcí obeslaly s otázkami na téma kronikářství. Městský úřad Kyjov vede popis života na radnici a ve městě, informace o městské policii, spolcích, počasí, zemědělství, průmyslu, kultuře a podobně. Liberec zapisuje denní záznamy týkající se života ve statutárním městě. Kolín rozděluje roční zápisy na několik oddílů: politický, veřejný a hospodářský život, dále rozvoj města, školství a kulturu a sport. Podobné uspořádání mají města Písek a Olomouc.
Dle Martina Vokuše, mluvčího radnice Prahy 7, kronika reflektuje události městské části, případně hlavního města: „Zmiňovány jsou i záležitosti s širším než lokálním či regionálním významem, mají-li dopad na dění v Praze 7. Texty jsou pochopitelně částečně subjektivní – vycházejí z pohledu kronikáře na dané události.“
Kronikář Prahy 1 Antonín Ederer
podotýká: „Kronikář se řídí hlavně vlastním rozumem. Otázka je, co je nejdůležitější. Občas i drobnost může za nějakou dobu být nejdůležitějším počinem. V tisku třeba vyšla zpráva o definitivním rušení telefonních budek, já je ještě pamatuji, první budka byla na Staroměstském náměstí někdy v roce 1911, do kroniky jsem to vše popsal.“
Práce hlavně pro nadšence Současní kronikáři dělají dle historika France velmi špatně oceňovanou a nevděčnou práci: „Mnoho obcí vede kroniky jen proto, že musejí, jejich obsah nikdo nekontroluje, čím menší obec, tím méně za to kronikář dostává. Vesměs to dělají nadšenci, učitelé na penzi, teď se naštěstí najdou i studenti, kteří o kronikářství projevují zájem.“Tomáš Hromádka potvrzuje, že sehnat kronikáře bývá obrovský problém: „Je to totiž současně historik, archivář, lingvista, copywriter, básník, novinář, výtvarník, písmomalíř, fotograf, grafik a úředník. Ne každý to zvládne.“Dodává však, že existují výjimky. Každé dva roky se v Libereckém, Karlovarském a Plzeňském kraji konají soutěže o nejhezčí kroniku kraje a v rámci soutěže o Vesnici roku je obcím udělován Diplom za vzorné vedení kroniky.