Quo vadis, obnovitelné Česko?

Vláda chce tvrdě utnout podporu solární energii, a tím zpomalit přechod na obnovitelnou energetiku. Svým dřívějším závazkům a opačnému přístupu ostatních evropských států navzdory.

V dubnu letošního roku česká vláda schválila novelu zákona o podporovaných zdrojích. Ta snižuje tzv. vnitřní výnosové procento, tedy maximální možnou výnosnost pro solární projekty, na 6,3 procenta. Předkladatelem novely je ministerstvo průmyslu a obchodu. Za její prosazení argumentuje především vysokými náklady, jimiž stát fotovoltaiku podporuje. Jak ale zjistil výzkum společnosti EY, státu se z fotovoltaiky 14,1 miliardy prostřednictvím přímých a nepřímých příjmů vrací. Mezi přímé řadíme solární daň, daň z příjmu právnických osob či z příjmů ze zisku. Mezi ty nepřímé například odvody za zaměstnance. Tuto skutečnost však vláda ve svém boji proti solárním elektrárnám konstantně zamlčuje, stejně jako to, že důvodem pro miliardové výdaje není přestřelená podpora elektráren, ale enormní počet firem, měst a domácností, jež do těchto elektráren investovaly. Nepřekvapivě.

Distance od dřívějších slibů

Ještě méně pochopitelný je postup státu v souvislosti s jeho dřívějšími závazky. V době, kdy většina fotovoltaických elektráren v ČR vznikala, tj. před deseti a více lety, výnosnost projektů nijak omezena nebyla. Výše podpory byla navíc ze zákona určena garantovanou výkupní cenou nastavenou na 20 let. Jakkoliv lze polemizovat s takto nastavenými podmínkami, neexistuje jediný argument, proč by za chybu státu měli pykat samotní podnikatelé. Stát potřeboval splnit své závazky v navyšování podílu obnovitelných zdrojů. Vytvořil pobídku. Nastavil její podmínky. Tisíce podnikatelů, ale i rodiny, města a obce, ti všichni si draze půjčili peníze od bank a v dobré víře vstoupili do dosud neprozkoumaného investičního prostředí, aby pomohli státu plnit závazky za podmínek, které sám stát vytvořil. Přesto by dle vládní novely měli právě tito nést následky špatného hospodaření státu. Nepřekvapivě.

V případě, že by vládní novela prošla v současné podobě Parlamentem ČR, je možné očekávat signifikantní dopady napříč různými oblastmi. Byly by ohroženy rozpočty obcí, drobných podnikatelů a domácností, kteří v minulosti investovali do fotovoltaiky a na něž by daná novela dopadla nejtvrději. Velká část z nich si brala půjčky na deset a více let, protože měla státem garantovanou výkupní dobu na 20 let. Úroky se v době solárního boomu totiž pohybovaly okolo šesti až devíti procent. Valná většina by tak své úvěry již nesplatila. Bankovní sektor by tedy mohl přijít o desítky miliard v úvěrech, které stále běží. A také by byla zcela narušena důvěra mezi státem a podnikatelským sektorem. V případě další podobné státní pobídky by si po této zkušenosti mnohý investor dobře rozmyslel, zda ji využít a znovu podstoupit takové riziko. Nepřekvapivě.

Vládní kroky však vyvolávají otázky především v souvislosti s celkovou problematikou podpory obnovitelných zdrojů. Naprostá většina států EU vidí v obnovitelných zdrojích (včetně sluneční energie) obrovskou budoucnost – a odpovídají tomu jejich masivní investice do tohoto sektoru, které již několik let převyšují investice do „tradiční“energetiky. Nelze pominout ani fakt, že ČR zcela jistě nese svůj podíl odpovědnosti na současném stavu klimatu. Navzdory těmto skutečnostem si česká vláda vytrvale odmítá připustit realitu a namísto stabilní podpory obnovitelných zdrojů hází podnikatelům v solární energetice neustále klacky pod nohy. Nepřekvapivě.

JAN KRČMÁŘ Solární asociace

Investujme raději v Indii Fotovoltaika nezmizí, pravděpodobné scénáře budoucnosti však nejsou příliš příznivé. Podnikatelé ve fotovoltaice přesunou své podniky do jiných zemí, které jim zaručí stabilní návratnost investice. Ostatně již dnes české firmy své peníze raději investují v Polsku, Maďarsku, ale třeba i v Indii a Austrálii. Stát bude muset na odchod podnikatelů reagovat, neboť musí plnit své závazky. Vytvoří nové pobídky, na ty již ale podnikatelé a banky nebudou reagovat. V Česku budou vznikat jen malé solární elektrárny, ty ale nebudou stačit k naplnění státní energetické koncepce. Stát bude hledat nové zdroje. Ty buď zatíží životní prostředí, nebo budou mnohem nákladnější. Nepřekvapivě. Jako vždy.