Chameleon a zastánce slabých
Anglický filmař Alan Parker, který zemřel v pátek ve věku 76 let, byl ukázkový režisérský univerzál. Nebo také chameleon, jak jej ve své kondolenci nazvala americká filmová akademie.
Jak shrnout osobnost Alana Parkera ve třech větách? „Od Slávy po Půlnoční expres, dvojnásobný oscarový kandidát Alan Parker byl chameleon. Jeho tvorba nás bavila, spojovala nás a dávala nám tolik silný prožitek času a místa. Mimořádný talent, bude nám obrovsky chybět,“vyřešila to Akademie filmových umění a věd na Twitteru.
Trefně pojmenovaná měňavost způsobila, že různí diváci mohou znát zdánlivě úplně jiného Alana Parkera. Koneckonců se to projevilo i v titulcích zpráv o filmařově úmrtí: podle BBC odešel tvůrce muzikálů Bugsy Malone a Evita, Česká tisková kancelář oznámila skon režiséra dramat Půlnoční expres a Hořící Mississippi. Stejně tak je ale namístě litovat smrti režiséra muzikálu Sláva a hudebního filmu Pink Floyd: The Wall nebo mystického thrilleru Angel Heart a dramatu Andělin popel. A sám režisér by byl možná nejraději, kdyby se více vzpomínalo na jeho nejosobnější snímek, intimní rodinné drama Střílejte na měsíc.
Pojítkem Parkerových filmů, ať už je natočil v Evropě, či v Americe, podle vlastních scénářů, nebo ve spolupráci s jinými autory, je ovšem zřetelný vliv silné tradice britského sociálního dramatu: vyvinuté sociální cítění a boj proti nespravedlnosti.
Gangsterka plná dětí
K filmu se Alan Parker dostal přes reklamu. Svůj celovečerní debut natočil až po třicítce a rovnou s přesahem za oceán. Šlo o originální muzikál Bugsy Malone (1976) – v gangsterce zasazené do Ameriky 20. let hrají výhradně děti, mezi jinými též například Jodie Fosterová, a střelivo nahradila šlehačka. Podle režiséra šlo o pohled na Ameriku očima někoho, kdo ji zná jen z filmů. Svůj další snímek už natočil z pozice Amerikou přijatého filmaře: šlo o příběh
Američana vězněného v Turecku Půlnoční expres (1978), jehož scénář napsal na motivy skutečného případu Oliver Stone. Příběh plný upřímné nelásky vůči Turkům se natáčel na Maltě a představitel hrdinova anglického spoluvězně John Hurt se prý kvůli autenticitě šest týdnů nemyl. Nasazení se vyplatilo a snímek si vysloužil úspěch na mnoha frontách. Oliver Stone za svůj scénář dostal Oscara, další soška přišla za hudbu. Šlo o první ceny americké akademie, které Parkerovy filmy získaly – celkem jich bylo za jeho kariéru deset, nenašel se mezi nimi ovšem žádný za režii.
Muzikál Sláva (1980) z prostředí newyorské školy pro talenty potvrdil Parkerův cit pro tento žánr a přinesl velký komerční úspěch, podobně jako o šestnáct let později Evita se zpěvačkou Madonnou v hlavní roli, Parkerův vůbec největší kasovní trhák, jenž celosvětově utržil přes 141 milionů dolarů.
U diváků naopak propadl Parkerův pokus natočit osobně laděné rodinné drama o dopadech rozchodu rodičů na jejich děti. Snímek Střílejte na měsíc z roku 1982 s Diane Keatonovou a Albertem Finneym nezaplatil ani svůj dvanáctimilionový rozpočet. Parkerovi se do jeho natáčení navíc zamíchala práce na filmu Pink Floyd: The Wall, k níž ho přesvědčil Roger Waters. Parker, ač fanoušek Pink Floyd, původně o režii tohoto filmu příliš nestál a na jeho natáčení vzpomínal jako na bolestnou zkušenost, byť s cenným výsledkem.
Irové jsou černoši Evropy
Po příběhu veteránů z vietnamské války Birdy (1984) a zlověstné detektivce Angel Heart (1987) natočil Alan Parker v roce 1988 detektivní drama na motivy skutečných událostí z 60. let Hořící Mississippi. V rolích vyšetřovatelů vraždy aktivistů, kteří přijeli na Jih povzbudit černé voliče, zazářili
Gene Hackman a Willem Dafoe a snímek se stal silným příspěvkem do tehdejšího kola americké debaty o vyrovnání se s rasismem. Sám Parker později svůj oceňovaný snímek komentoval kriticky – stále podle něho šlo o film natočený z perspektivy bělochů. „Naši hrdinové byli pořád bílí a popravdě, kdyby nebyli, náš film by nejspíš nevznikl. To je patrně smutná reflexe současné společnosti i filmového průmyslu.“
V 90. letech obrátil Alan Parker svou pozornost mimo jiné k Irsku. Nepochybně také proto, že jak zazní v úsměvně laděném příběhu soulové kapely z Dublinu The
Commitments (1991), Irové jsou černoši Evropy (a Dubliňané jsou černoši Irska a severní Dubliňané černoši Dublinu). V roce 1999 natočil Parker adaptaci románu Franka McCourtha Andělin popel, vzpomínek na dětství strávené v chudinské čtvrti irského města Limerick.
Posledním filmem Alana Parkera bylo drama Život Davida Galea z roku 2003 – profesora filozofie čekajícího na trest smrti v něm ztvárnil Kevin Spacey.
Mezi množství Parkerových ocenění patří i povýšení do šlechtického stavu, jehož se mu od britské královny dostalo v roce 2002.