Když je provokace přínosem
Je správné, když je zjednodušující názor na naši komunistickou minulost konfrontován i zdánlivě provokativními interpretacemi
Diskuse rozpoutaná v posledních dnech sporem děkana Filozofické fakulty UK Michala Pullmanna a předsedy správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michala Klímy, jež se dotýkala hodnocení komunistické minulosti naší země, ale také role Sovětského svazu od stalinismu po jeho proměny v brežněvovském a gorbačovovském období, je nesmírně důležitá, neboť se dotýká nejen našich postojů k minulosti a vyrovnání se s ní, ale také naší současnosti.
Dívat se nejen prizmatem tzv. totalitárního modelu Neshody v hodnocení a interpretování role Sovětského svazu a komunistických režimů, stejně jako snaha podívat se na ně jinak než jen prizmatem tzv. totalitárního modelu se objevovaly již někdy od poloviny 60. let. Do té doby dominující jednostranná totalitní interpretace již nedostačovala, a tak se nová generace západních historiků snažila hodnotit Sovětský svaz a komunistické režimy z jiných metodologických a konceptuálních hledisek.
Nebyli to ovšem jen tzv. revizionisté, kdo atakoval základní předpoklady totalitárního modelu. Daleko důležitější než vládní politika pro ně byly procesy, které se odehrávaly ve společnosti, neboť „kontrola tzv. totalitárních států nebyla nikdy tak totální“, aby dokázala ovládnout celou společnost. Zastávali názor, že společnost ve vztahu k centru byla dominantnější, více „ovládající než ovládaná“.
K dalším kritikům „černobílých“přístupů totalitárního modelu, jenž byl reprezentován významnými historiky, jako byli Zbigniew Brzezinski, Richard Pipes, Robert Conquest či Robert C. Tucker, známí též českým čtenářům, patřili zastánci tzv. modernistického paradigmatu, vycházející z myšlenek Maxe Webera. Tito historici interpretovali marxismus jako v zásadě modernistickou teorii a věřili, že s rozvojem vědy, techniky, masového vzdělání, ekonomického růstu a urbanizace získají moderní společnosti „kontrolu nad přírodou a lidským utrpením“. Sovětský svaz a komunistické režimy byly přitom vnímány jako jakási „zvrácená cesta k modernitě“. Někteří je vnímali jako paralelní cestu k Západu. Walt Whitman Rostow například v roce 1960 tvrdil, že Sovětský svaz zaostává za Spojenými státy zhruba třicet let a tuto ztrátu dožene přibližně v roce 1980.
Autoritativní sociální stát Zásadní spory a kontroverze mezi historiky se vyostřily v 70. letech během postupného uvolňování napětí mezi Západem a Východem. Brežněvovu éru, která se v mnohém odrážela též v tehdejším normalizačním Československu, mnozí historici vnímali jako období tzv. oligarchické petrifikace, jako éru stagnace a návrat stalinistických konceptů. Řada významných expertů však zaujala při hodnocení Brežněvovy éry tzv. modernizační paradigma: chápali toto období jako triumf racionality a rozvoje nad „utopickými“idejemi Lenina, Stalina a Chruščova. George Breslauer například toto období charakterizoval jako autoritativní sociální stát (welfare state), jiní používali termín korporativismus. Zejména tento sociální aspekt brežněvismu, tzv. společenská smlouva s obyvatelstvem, zaručující plnou zaměstnanost, uměle nízké ceny za základní komodity navzdory růstu inflace, levnou či bezplatnou zdravotní péči, veřejnou dopravu, vzdělání, rekreaci, relativně dostupné bydlení, limitovanou sociální mobilitu a kontrolovanou možnost sebevyjádření, jež nalezla v určité míře odraz i za
Husákova normalizačního režimu, je něco, co dnes u mnohých vyvolává velké sympatie a nostalgii. Někteří dokonce hovoří o tom, že se jednalo o „zlatou éru“v moderních dějinách komunistických a postkomunistických států, a to i navzdory omezování lidských práv či svobody pohybu a nepochybnému ekonomickému a politickému úpadku.
Tato názorová pluralita v hodnocení Sovětského svazu a komunistických režimů se samozřejmě výrazně projevila i po jejich pádu. Velká část tradicionalistických historiků po pádu komunistických režimů argumentovala tím, že jejich krach prokázal jejich neakceschopnost, a mnozí zdůrazňovali jejich zločinný charakter. Většina významných historiků jako Stephen Kotkin však takto vyhraněný tradicionalistický pohled odmítala a jejich interpretace vycházely z pozic revizionismu, ale i dalších přístupů historického bádání, jež se rozvíjelo po pádu komunismu, například Michela Foucaulta a mnoha dalších. Jen menšina revizionistů ale dospěla k radikálním postojům plně obhajujícím komunistické režimy.
STANISLAV TUMIS ředitel Ústavu východoevropských studií FF UK
Méně černobílý pohled
V České republice se po sametové revoluci prosadil v kolektivní paměti a v politickém mainstreamu pohled vycházející spíš z přístupů totalitárního modelu, který komunistické dědictví plně odmítá ve smyslu, že komunismus byl společnosti vnucován tehdejšími politickými elitami proti vůli obyvatelstva. Tento poněkud alibistický názor, který v zásadě zbavuje společnost symbolického břemene spoluzodpovědnosti za totalitní minulost, má však jen málo společného s realitou, jak přesvědčivě i v posledních týdnech argumentovala většina historiků, ale též nehistoriků. Tento zjednodušující názor, který má v konečném důsledku dopad na (ne)pochopení složitosti postkomunistického a postsovětského vývoje v posledních třiceti letech, musí být proto i nadále konfrontován třeba i zdánlivě provokativními interpretacemi, jež nás nutí pohlédnout na realitu daleko komplexněji a méně černobíle.
Zejména sociální aspekt brežněvismu je něco, co dnes u mnohých vyvolává velké sympatie a nostalgii