Země, kde to někdo pěkně z(v)oral
Někdy nastane situace, kdy člověk raději zalže, než aby řekl pravdu. To se stane i kapitánu Marlowovi na konci románu Srdce temnoty. Žena, jež milovala přednostu Kurtze, se Marlowa po návratu z Konga do Evropy ptá, jaká byla poslední slova, jež před smrtí vyřkl její milovaný muž. Kapitán po nátlaku Kurtzovy snoubenky nakonec řekne: „Poslední slovo, které pronesl, bylo vaše jméno.“Skutečnost ovšem byla jiná: „Ta hrůza! Ta hrůza!“
Dalo by se poznamenat, že stejně vyznívá i román Congo, s. r. o. (2014) od Ina Koliho Jeana Bofaneho. Je to totiž dílo, které je velmi svižným textem, často nesmírně vtipným, mnohdy však rovněž prokládaným drastickými pasážemi a ještě frekventovaněji děsivými detaily doslova podšitým. Vaše líce se ještě usmívají, ale na rubu už cítíte všechnu hrubost světa.
Joseph Conrad poprvé publikoval Srdce temnoty v roce 1899 a i toto dílo je v textu konžského prozaika usazeného v Belgii pochopitelně zmíněno. Nicméně v záhlaví má román s podtitulem Bismarckova závěť tento citát z kancléřovy řeči v roce 1885: „Nový stát Kongo je předurčený stát se jedním z nejvýznamnějších nástrojů k dílu, jež hodláme vykonat…“
Titul a podtitul mohou, stejně jako úvodní citát, čtenáře uvrhnout do nejistoty, o jaký žánr vlastně půjde. Jestli to bude román, či spíše břitce napsaná esej z evropského odstupu. Nicméně Congo, s. r. o. je opravdu román, který má důmyslně promyšlený a zkonstruovaný děj a spoustu výrazných postav. Což už vlastně odhaluje, že In Koli Jean Bofane je autor velice inteligentní a vzdělaný, jenž si tak nemusí dodávat důležitosti tím, že by nabídl koženě vážný produkt.
Daleko spíš se vyžívá v komických motivech a situacích, které nastiňují to, že v Kongu se vedle sebe klidně může stát něco naprosto starodávného a hypermoderního, a taky to, že lidé mají neodstranitelnou tendenci cosi pronášet a cosi jiného pak činit. Například když do Kinshasy přijede mladého Isookangu zachránit jeho strýc, náčelník, jenž je proti všem novotám – na rozdíl od synovce. I náčelník se však zapomene, neboť moderní, globalizovaný svět je zkrátka sladká past. Zachutná každému, zvlášť když je každou sezonu ještě pomerančovější: „‚Isoo, otevři mi ještě jednu limonádu.‘ ‚Ještě jednu fantu, strýčku? No samozřejmě.‘“
Hojnost lidského paliva
In Koli Jean Bofane (1954) by na někoho skrze román Congo, s. r. o. mohl působit jako pomatený patriot, neboť jeho dílo vytváří dojem, že střed světa je právě v Kongu, případně že si naopak z takové optiky tropí žerty. Ovšem o této „dostředivosti“se zde nemluví pouze prostřednictvím děje, nýbrž i doslova v klíčové pasáži, jež plně osvětluje titul i podtitul románu.
Nejprve tu tedy máme období před první světovou válkou: „Koncept Congo, s. r. o., byl stvořen při porcování Afriky v Berlíně, na konferenci probíhající od listopadu 1884 do únoru 1885. Za podílného pachtu belgického krále Leopolda II. se rychle rozvíjel, aby mohl zásobovat celý svět kaučukem pocházejícím z provincie Équateur, bez nějž by industriální éra nedosáhla takového rozmachu, jakého v té chvíli bylo třeba.“
Následně přicházejí na řadu obě světové války: „Zásadně přispěl i k úsilí vyvinutému za první světové války, byť ta se – po většinu času – bývala mohla vést koňmo i bez Konga, a situace se také poněkud změnila poté, co Němci v roce 1914 vyrobili první syntetický kaučuk. Zapojení konceptu Congo, s. r. o., do druhého světového konfliktu se nakonec ukázalo jako rozhodující. K napsání poslední tečky dopomohl Američanům uran z dolu Shinkolobwe, který nejenže vymazal z povrchu země Hirošimu a Nagasaki, ale na věky věků umožnil vést politiku jaderného odstrašování.“
Válka ve Vietnamu? Ale ovšem: „Congo, s. r. o., též velkoryse přispěl k devastaci Vietnamu, kvůli němu mohly vrtulníky Bell H1 ,Huey‘ zasypávat z výšky volnou krajinu i města – od Danangu po Hanoj přes Hue, Vinh, Lao Cai, Lang Son a přístav Haiphong – z otevřených poklopů miliony spršek mědi vytěžené v Likasi a Kolwezi.“
Nositelé svědectví
Afrika se pochopitelně dočkala vřelého objetí i od studené války: „Koncept nevychladl ani za studené války. Jako paliva garantujícího správnou jízdu se mohlo stejně dobře využít lidí. Válečníci z národů Ngwaka, Mbunza, Luba, Basakata či Lobele pod velením Mobutu Sese Seka jako hroty šípů rozsévali smrt po všech bojištích Afriky, od Biafry k pásmu Aouzou v Čadu přes Frontové státy – proti angolským frakcím podporovaným Kubou – po rwandskou Byumbu v roce 1990. Lidského paliva se dá též využít k špinavé práci a státní převratům.“
Na závěr, aby nebylo pochyb, že tento příběh je nesmrtelný: „A ještě později byl Congo, s. r. o., stále v duchu Bismarckovy závěti, označen za hlavního zásobitele globalizace, pověřeného dodávkami nerostných surovin potřebných k dobývání vesmíru, výrobě sofistikovaných zbraňových systémů či vysokých technologií v oblasti telekomunikací, jakož i v naftařském průmyslu.“
Jak už naznačeno, mohl by to být humoristický román o tom, jak se mladý Isookanga – propadlý počítačových hrám, a tak si někdy pletoucí reálný svět s tím virtuálním – chce výrazněji přidat k západnímu světu, a proto lstí opustí rodnou vesnici a odjede do Kinshasy, aby se postavil na stranu globalizace. Protože se mu líbí všechno moderní, zato moudra, jež mu říká strýček náčelník, ho buďto nebaví, nebo dokonce otravují.
A mohl by to být i humoristický román o tom, jak mladý Isookanga potká v Kinshase Číňana jménem Čang Sia, jenž prodává nejlahodnější a nejlépe vychlazenou vodu. To Isookangu zaujme, vodu ochutí vlastnoručně vyrobeným přírodním produktem, a tak získají zboží, co jde na dračku. Dokonce rozjedou franšízu s malými pobudy bydlícími na tržišti. To jsou děti, které se o sebe musí postarat samy, protože se většinou staly sirotky.
A tady právě končí veškerá legrace, neboť tito nebožáci přišli o rodiče při akcích, jež jsou v románu rovněž nemilosrdně popisovány: „Voják klečící před roztaženýma nohama ženy jí zabodl dýku do konečníku, krátkým pohybem proťal tenkou přepážku dělící střevo od vagíny. Bylo potřeba napáchat nezhojitelné, nezvratné škody, nechat téct krev v proudech a vyvolat co největší bolest. Manželé, kteří zhlédli znásilnění a krveprolití, budou nadosmrti impotentní. Užitečné bylo ponechat jich několik naživu jako nositele svědectví.“
Slečna s přezdívkou Kalamita, šéfka zmíněného dětského gangu, která takto přišla o rodiče, se prodává modrému baretovi Waldemaru Mirnasovi. Tento litevský voják je tak nažhavený na její lolitkovský zadeček, že si ani nevšimne, že dívenka není žádná naivka. Upřímně ho nenávidí a pomalu ho zabíjí tím, co mu přimíchává do jídla, jež pro něj rádoby poníženě vaří… Ani Čang Sia, opuštěný svým šéfem po neúspěšném pokusu v Kongu podnikat, si nevšiml, že z něj ještě předtím nadřízený na černém kontinentu učinil hned několikanásobného bílého koně. A tak má pro něj vysněný návrat do rodné země velmi trpkou příchuť, neboť další roky stráví úplně jinde než se ženou a potomkem.
Sliznice mladé ženy
Pak je tu též válečník Kiro Bizimungu, řečený velitel Kobra Zulu. Na první dojem evidentně záporná postava, avšak jen do té doby, než je nám předestřena jeho zoufalá situace z jinošských let. Není divu, že se z něj stal cynický bojovník: „Aby si zasloužil shovívavost a také v rámci zastavení počínající nákazy, musel mladý Kiro pomoci vojákům sebrat stovky mrtvol, které v noci připluly na hladinu jezera Kivu. Od rána vytahoval z vody těla svých bratrů a sester zavražděných ve Rwandě. Jako první připlouvalo to nejlehčí. Mladík musel od rozbřesku nořit ruce do jezera a lovit placenty vznášející se pod hladinou. Po nich voda přinesla plody a novorozeňata vytažená s pomocí dýky z břich matek. Teprve potom se objevila dlouhým pobytem ve vodě zbělelá těla dospělých. Když je vytahoval, roztékala se mu v rukou. Dokonce i vojákům se ho zželelo. Pustili ho, a tak bez zastávky utíkal až domů, do Severního Kivu.“
Bizimungu je na jedné straně propojen s dvojicí Isookanga a Čang Sia, v tomto případě spíš na základě naivity, nevědomosti a nedorozumění, a z druhé strany s Mirnasem, s nímž praktikuje černý obchod se zbraněmi. Při jedné neúspěšné předávce však zemře šest Litevcových uruguayských podřízených, což začne v New Yorku zkoumat agilní vyšetřovatelka OSN Chiara Argentová. Když je vše vyšetřeno, Chiara již jde oslavovat, že past sklapne, ovšem to by Mirnas musel být slepý, neboť příprava jeho zatčení je věru nenápadná…
Chiara je první z naivně zapálených žen tohoto příběhu. Druhou je afrikanistka Aude Martinová. S ní málem Isookanga pozbude sexuálního mindráku, totiž že ho jeho matka zapomněla nechat obřezat, a žádná dívka v jejich vesnici ho proto nechce, když je všem pro smích. Při souloži, když afrikanistka už už dosahuje vrcholu, jsou pro změnu vyrušeni sousedy, kteří mají za to, že Isookanga Aude ubližuje: „Neměl ponětí, jak mimořádně citlivé jsou sliznice mladé ženy. Netušil, že každý úder těla, napruženého jako luk mezi jejími stehny, je pro ni jako rána bičem, jež dopadaly na záda jeho předků v dobách otroctví; že každý výpad mezi roztažené nohy je stejně nelítostný jako sekera utínající ruce, jako důtky přivezené Leopoldem II. a jeho následníky; že každým proniknutím údu vyvolává turbulence srovnatelné s bouří při povstání za nezávislost…“
Proč se Číňan stal na černém kontinentu bílým koněm? Proč museli zemřít uruguayští vojáci, jimž velel Litevec? A proč afrikanistka nedosáhla orgasmu? To vše se lze dočíst v románu, jenž se odehrává v srdci temnoty – v Kongu.
Profitování z pomoci
In Koli Jean Bofane jako moudrý autor ví, že daleko účinnější než rozhořčená kritika je výsměch, ovšem jeho román ukazuje, že jsou situace, na něž je výsměch krátký, kde je nepatřičný, a nezbývá než zvolat Kurtzovo: „Ta hrůza! Ta hrůza!“
Congo, s. r. o., vydané nakladatelstvím Dauphin v překladu Tomáše Havla, je nicméně ostrovtipným textem o globalizaci a o zemi, kde po koloniálním plundrování přišly politické boje a vyvražďování jednotlivých kmenů. A do toho další vytěžování silnějšími státy, které se navíc tváří, že svým mezinárodním dohledem místním pomáhají. Ale je tomu skutečně tak? Není to jen kontrola strategického místa? Z tohoto úhlu pohledu je naivní zápal – navíc plný pocitu spravedlivého konání – vyšetřovatelky OSN nejen naprosto mimochodný, nýbrž i obludně odpudivý.
Nejdůležitějším poznatkem, který si čtenář románu konžského spisovatele odnáší, tak je, že i když se člověk snaží udělat něco takzvaně dobrého pro svět, velmi pravděpodobně tím někomu jinému ublíží. Ať už záměrně – protože dobrý svět je ten, jenž je dobrý pro mě –, nebo nezáměrně, což mívá často ještě větší, dalekosáhlejší důsledky. Navíc když africkým státům „pomáhají“a „ochraňují“je často tytéž mocnosti, které je dlouhá léta kolonizovaly, případně odtud načerpaly spousty otroků, jejichž potomky jsou dnes Afroameričané.
Z toho plyne, že mlsný kozel se stále z pozice síly a bohatství tváří, že je nezištným zahradníkem. Světové mocnosti ale nejsou nikdy nezištné, ba právě naopak, jak víme ze všech dokumentů a knih, které zpětně rekapitulují pohnutky okupací a válečných konfliktů. Toto globální napravování světa již napáchalo škod dost. Je to vysoká škola pokrytectví, z níž In Koli Jean Bofane svým románem dělá kůlničku na dříví. Globalizovaných literárních produktů bylo už taky dost, teď je tu prozíravý román o globalizaci, který čtenáře strhne tak, že si ho budou chtít vychutnat pěkně v klidu, s rušením omezeným.
S afrikanistkou Aude málem Isookanga pozbude sexuálního mindráku, totiž že ho jeho matka zapomněla nechat obřezat, a žádná dívka ve vesnici ho proto nechce