Letní čtení na šest? Komiks!
Například další kousek z dílny nesmrtelného Alejandra Jodorowského (1929): titul Papež ukrutný, realizovaný ve spolupráci s kreslířem Theem (a vydaný pražským Argem). Jde o pandán k albu Borgia (česky 2014). Pokud v první knize, jak napovídá název, vítězili Borgiové, pak v té nynější, časově ukotvené na kraji 16. století, má navrch druhý z tehdy mocných italských rodů, které se s gustem rvaly o papežský stolec: della Roverové.
Jodorowsky je i tentokrát vůči církvi a jejím praktikám neslitovně kritický: papeže Julia II. skicuje jako vyloženého ďábla. Jako pederasta zajatého v síti bludů o vlastní výjimečnosti a metafyzické síle, jako krvelačnou a mocichtivou bestii, která pro své choutky zneužívá nejvybranější génie své doby, od da Vinciho přes Michelangela po Machiavelliho. Je to vlastně taková přehlídka sexuálních aberací, případ pro doktora Freuda nebo autora legendárního spisu Psychopathia sexualis Richarda Krafft-Ebinga. Na čtenáře, a ještě spíš diváka je nakonec těch zlovolných penisů dobývajících nejrůznější zadnice nějak příliš. Po stovce stránek má dost. A kniha jich má víc než dvakrát tolik…
S hlavou v zóně
Takže radši obraťme list: v nakladatelství Crew vyšel Manarův Caravaggio. Mistr italského komiksu (narozený 1945) vzdává hold mistrovi pozdní renesance a raného baroka, jedné z nejdůležitějších figur na vývojové cestě světového malířství. A je to hold se vším všudy: Caravaggiovi jako umělci i člověku, té zvláštně podvojné, rozeklané osobnosti. Jako by se v něm skrýval někdo druhý. Na plátně psychologicky citlivý a výrazově přesný jako fotograf, v reálném životě ale nezvladatelný živel v permanentním afektu. Byl stále na útěku. Násilník a opilec, vztekloun a rváč. Zemřel předčasně. A mnohým se po něm dodnes stýská.
Včetně Mila Manary. Ten svým nejnovějším albem předvedl, že zvládá na výbornou nejen zábavnou kratochvíli, kde se to hemží dlouhonohými nahotinkami, ale i působivý portrét, který je nabitý jak historickými fakty, tak jistou nadosobní magií. Na tom Caravaggiovi i po staletích prostě něco je.
A šup k domácí produkci. Šéfredaktor Ábíčka Zdeněk Ležák (1974) a kreslířka Štěpánka Jislová (1992) spojili síly v albu Milada Horáková (Argo). Název tady říká vše. A protože Horákové bylo poslední týdny a měsíce všude plno, od vizuálního squattingu pultíku jednoho komunistického řečníka po solidní biografii od Daniela Anýže (Jdu s hlavou vztyčenou), je s čím srovnávat.
Komiks z toho vychází tak napůl, kresebně i scenáristicky se drží zkrátka. Jde pohodlně lineární cestou, používá lehce stylizovaný realismus. Podtrhne význam Horákové, pokud jde o boj za práva žen za první republiky, zdůrazní iracionální hnus totalitní mentality, ať německého hitlerismu, nebo ruského stalinismu, která si na její výjimečné osobnosti vybíjela svůj pocit méněcennosti v řadě sadistických trýznění završených popravou. Historické obrazy plus portréty vybraných osobností pak rozšiřují kontext. Ale jinak to album jede spíš samospádem. Spoléhá na titulní osobnost a sílu jejího životního příběhu. Jako učebnice za dvě, jako komiks za tři.
Joane
To Čechoslovák Daniel Majling (1980) zaslouží za svou novinku Zóna (vydanou Labyrintem) jasně jedničku. Právě tady totiž zúročil naplno, co naznačily jeho předcházející dvě knížky: jednak parodie ruské klasiky (Ruzká klazika), jednak komiksový debut Rudo, který přivedl na scénu tragického sociopata, vybaveného ovšem solidní dávkou cynického humoru a uměním pádného komentáře a aforistické zkratky.
V novince otvírá Majling tolik dveří najednou, až přechází zrak: míchá minulost s přítomností, lidské identity, vědomí a nevědomí, různé kouty světa. Dějová linka je zamotaná na postmoderní způsob, není tu snad kulisa, která by neměla symbolický náboj. Při pátrání po zmizelém příteli se Rudo propadá do paralelního vesmíru, kde má své místo antikvariát, islámský fanatismus a všemožné další lidské úzkosti a strachy. Je vlastně s podivem, jak to všecko drží skvěle pohromadě, jak funguje scénář i nervózně, primitivisticky „pochroumaná“černobílá Majlingova kresba.
A ještě (spíš polokomiksové) sousto pro nejmenší: Kari Staiová (1974) a Jonáš & Nenáš (vydal Host). I tady je už z názvu jasné, s čím se bude hrát. Dvě postavičky, modro-červená a červeno-modrá, jedna usměvavá, druhá smutná, dostaly do výbavy na cestu světem jen to nejnutnější: souhlas a odmítnutí. Jejich minimalizovaná řeč samozřejmě generuje problémy, a protože Jonáš je figura známá dobře z mytologie, ještě ke všemu je spolkne krokodýl. Jenže v dětských knížkách většinou nechybí kromě zábavy ani kreativní fantazie a hra – a právě díky nim si dvojka nakonec poradí. Na zadní straně publikace sice stojí, že kniha je ideální pro konzumenty 3+, ale poslouží dobře všem. „Jo“a „ne“mají potenciál přes generace.
Léto je v zenitu, takže není od věci vyrazit k vodě a na deku přibalit nějakou pěknou knihu. Třeba komiks. Aktuálně je jich na knihkupeckých pultech k mání víc než dost: těch překladových i těch původních českých, potažmo slovenských.