Berlín: jak zarazit „nafukování“parlamentu?
Kvůli složitému přepočítávání hlasů na poslanecká křesla uvázl německý zákonodárný sbor v pasti. Do zásadních změn se ale nikomu nechce.
Až budou Němci za rok na podzim volit nový Spolkový sněm, pokoří možná rekord co do počtu poslanců. I když by jich mělo být pouze 598, složí nakonec slib možná více než 800 zákonodárců. Důvodem je, že zástupcům parlamentních stran se nedaří dohodnout na změně volebních pravidel, jež vedou každé čtyři roky k tomu, že Spolkový sněm má stále víc a víc členů.
Za všechno může současný volební systém, který pochází z roku 1953. Tehdy neměl nikdo odvahu zavést čistě většinové hlasování známé z anglosaského světa a ani poměrné, podle kterého se volil meziválečný německý parlament. Výsledkem byl klasický kompromis, který platí dodnes. Polovina poslanců je volena v jednomandátových obvodech většinově, druhá je doplňována poměrně ze stranických kandidátek. Každý volič proto má dva hlasy. Prvním rozhoduje o svém přímém poslanci. Druhý, který odevzdává politickým stranám, je důležitější, neboť pak určuje konečnou sílu poslaneckých klubů, a tím pádem i to, kdo bude ve vládě nebo v opozici.
Při přidělování křesel se vychází nejprve z toho, kolik získala strana přímých mandátů. Ty zbývající jsou doplňovány z kandidátek. Desítky let to fungovalo bez větších problémů. I proto, že obě největší strany v zemi, křesťanští demokraté (CDU) a sociální demokraté (SPD), získávaly každá pravidelně minimálně 40 procent hlasů. Jenomže ty časy už patří minulosti. Na pravici i na levici se jim objevili noví konkurenti, a tak se nůžky mezi výsledky na základě prvních a druhých hlasů začaly stále víc rozevírat.
Především pro CDU a její bavorskou sesterskou Křesťansko-sociální unii (CSU) platí, že v posledních letech získávají na základě prvních hlasů pravidelně víc křesel, než na kolik by měly nárok dle celkového počtu odevzdaných hlasů. Aby se tím nezkreslila vůle voličů, dostávají proto i ostatní strany kompenzace v podobě dalších mandátů. Právě jejich rostoucí počet způsobuje, že německých zákonodárců stále přibývá.
Moc poslanců, málo kanceláří Aktuální parlament, který byl zvolen v roce 2017, má 709 členů, to znamená o 111 víc, než by měl mít. Parlamentní administrativa proto stála před třemi lety před problémem, kde vzít pro tolik poslanců a jejich spolupracovníky vhodné kanceláře. Spolkový sněm si proto musel pronajmout další prostory v centru Berlína.
Tehdy čerstvě zvolený předseda parlamentu, zkušený a dlouholetý člen několika vlád Wolfgang Schäuble, označil nový volební zákon za jednu z priorit. Jenomže ani on se svými návrhy neuspěl. Plánovaná reforma se navíc dostala do časového skluzu i kvůli koronavirové pandemii, která na několik měsíců omezila běžný parlamentní provoz.
Ideálem by bylo, pokud by se na nějakém řešení dokázalo shodnout sedm stávajících poslaneckých klubů. Žádná ze stran se ale nedokáže přenést přes svůj stín, aby tím dopředu nezhatila své vlastní vyhlídky. Proto například menší opoziční strany – Zelení, liberálové (FDP) a postkomunistická Levice – navrhly zvýšit počet poslanců z 598 na 630, zároveň ale výrazně zredukovat počet jednomandátových volebních obvodů z dosavadních 299 na 250. Z jejich pohledu je to logické, neboť v obvodech vyhrávají zřídkakdy. To se naopak hrubě nelíbí CDU a CSU, jež by se musely vzdát části svých obvodů. Argumentují tím, že právě v nejistých dobách je zapotřebí, aby se vzdálenost mezi voliči a jejich zákonodárci nezvyšovala.
Spolustraníci předsedy parlamentu Schäubleho proto přišli s vlastním řešením. I oni počítají s navýšením počtu poslanců z 598 na 750. Po dosažení stropu by už nebyla další křesla přidělována. Naprázdno by vyšli kandidáti, kteří sice ve svých obvodech vyhráli, ale pouze s velmi nízkou podporou. Naopak poslanci zvolení s 60 nebo více procenty by měli mít mandáty jisté.
Sociálním demokratům, kteří nyní s CDU a CSU tvoří společnou vládu, tak připadne role jazýčku na vahách. I oni by chtěli počet poslanců zastropovat, zároveň ale nepřijít o tradiční bašty, kde dokážou jejich kandidáti ještě spolehlivě vyhrávat. Mají na výběr přiklonit se buď k opozici, anebo přinutit obě křesťanské strany k ústupkům.
Je to i závod s časem. Snížení počtu volebních obvodů předpokládá překreslování hranic u těch stávajících. Mnohde už ale začaly nominační konference vycházející ze současného nastavení systému a jména prvních kandidátů budou známá na podzim. Jestli se ale do té doby podaří najít ve velké koalici shodu, není vůbec jisté.