Kuchyň podle Bradburyho
Vobývacím pokoji zpívaly hodiny: Tik tak, tik tak, sedm – vstát, sedm – vstát, jako by měly strach, že nikdo nevstane. V kuchyni zasyčela kamna a z jejich teplých útrob vyklouzlo osm nádherně opečených topinek, osm smažených vajec, šestnáct plátků slaniny, dvě kávy a dvě sklenice přihřátého mléka.
„Dnes je čtvrtého srpna dva tisíce dvacet šest,“ozval se jiný hlas z kuchyňského stropu. „Pan Featherstone má dnes narozeniny. Tilita slaví výročí svatby. Dnes je splatná pojistka a účet za vodu, plyn a elektřinu.“Povětrnostní budka u vchodu tiše prozpěvovala: „Prší, prší, obuj se do galoší.“Venku se ozvalo zazvonění z garáže, vrata se otevřela a objevil se připravený vůz. Čekal hezkou chvíli a pak se vrata zase zatáhla.
V osm třicet byla vejce vysmahlá a topinky jako kámen. Aluminiová podběračka je seškrabala do výlevky, v níž zavířila horká voda a smetla je do kovového jícnu, který je pohltil a spláchl do vzdáleného moře. Špinavé nádobí bylo naskládáno do mycího stroje a ve chvíli se vynořilo suché a nablýskané.
Z doupat ve stěnách vyrazili droboučcí roboti-myšky. Pokoje se hemžily malými čističi z gumy a kovu. Vrážely do židlí, vířily kartáčkovýma nožkama, prohrabávaly se tkanivem koberců a pozorně do sebe nasávaly každé zrníčko prachu. Potom, jako nějací tajemní nájezdníci, zmizely zase ve svých norách. Jejich růžové elektrické oči pohasly. Dům byl čistý.
Četli jsme věcný, realistický, byť trochu stylizovaný popis současné chytré domácnosti? Ale kdeže. Znalci klasických děl světové literatury předchozí řádky nejspíš poznali – pocházejí z Marťanské kroniky Raye Bradburyho, tedy z jedné z nejkrásnějších sci-fi knih všech dob. Neuvěřitelné na tom je, že příběh (který ve skutečnosti není oslavou moderní techniky, ale varováním před válečnou apokalypsou) vznikl už v roce 1950, tedy před sedmdesáti lety. Z popisovaných přístrojů v té době existovala snad jen myčka nádobí, ovšem jen ve formě excentrických patentů, rozhodně ne jako běžná součást domácnosti. V ostatních případech se jednalo o ryzí vizionářství.
Dnes, tedy šest let před rokem, do nějž Bradbury příběh umístil, ovšem něco podobného najdeme v každé druhé lépe vybavené domácnosti. Pravda, místo povětrnostní budky máme meteostanice a ty sice většinou nezpívají (byť by to jistě zvládly), zato podle venkovního počasí běžně dovedou nastavit teplotu v celém domě, zatáhnout nebo roztáhnout žaluzie a případně třeba spustit automatické zalévání zahrady.
Robotické vysavače vypadají spíš jako přerostlí brouci než jako myšky, ale jejich funkci popsal autor přesně, včetně toho, že se po práci odjíždějí nabít do dokovací stanice. A chytrou kuchyň z prvního odstavce sice většina lidí ještě nemá, ale na veletrzích typu IFA nebo MWC jsou podobné systémy k vidění běžně, s oblibou je předvádí třeba Grundig nebo Samsung.
V troubě se peče kuře, a protože bude hotové přesně za dvacet minut, automaticky se zapíná rýžovar s rýží coby přílohou. Ve chvíli, kdy je hotovo, se nad jídelním stolem rozsvítí světlo a z reproduktorů se spustí hudba. To všechno by do Bradburyho příběhu zapadlo úplně organicky, klidně si to v něm můžeme představit.
Minority Report: trefa do černého Vizionářští spisovatelé a filmaři jsou samozřejmě často roztomile mimo, ale občas se trefí dokonale – a klidně to může být ve zdánlivých maličkostech. Výborným příkladem je Spielbergův film Minority Report z roku 2002 podle povídky Philipa K. Dicka. Na první pohled by to člověk ani neřekl, v Los Angeles ve středně vzdálené budoucnosti se hemží létající auta (o těch bude ještě řeč) a další nerealistické sci-fi atributy, ale v některých scénách po téměř dvaceti letech až zamrazí. Vzpomínáte, jak Tom Cruise přijde do obchodu, oční skener u vchodu ho okamžitě identifikuje a nabídne mu zboží na míru? To je přece základ veškeré personalizované reklamy, bez které by se třeba Facebook nebo Google nikdy nestaly světovými digitálními impérii. A nejde jen o internetové platformy – velmi podobně jako v Minority Report to může fungovat i ve skutečném světě. Vlastně už funguje, byť zatím jen experimentálně.
Kamenný obchod na míru
Zvládá to například systém tzv. kognitivních služeb s názvem Azure, který v současné době instaluje do maloobchodů Microsoft. Ten si ve svém pražském sídle v Michli postavil vzorovou prodejnu, takže si pozvaní hosté mohou prohlédnout „chytrý obchod“v praxi. Základem je hustá síť kamer, které vás zachytí hned u vchodu. Pokud jste dali obchodu k dispozici své osobní údaje (např. kvůli věrnostní kartičce), kamera vás spolehlivě identifikuje a hned k vám přiřadí všechny nákupy, které jste na internetu nebo osobně udělali. A na reklamním panelu vedle vás se okamžitě rozběhne reklama na tenisky nebo sluchátka podobné těm, které jste si koupili před rokem, protože systém usoudí, že právě na nástupnický model jste se do obchodu přišli podívat. Naprosto přesně jako v Minority Report, ač v té době nic podobného neexistovalo ani vzdáleně.
Systém toho ale umí hodně i v případě, že se jednoznačná identifikace nepodaří. Z kamerového obrazu spolehlivě pozná vaše pohlaví, odhadne i věk (mně ubral pět let, což mi samozřejmě polichotilo) a podle výrazu tváře i stylu chůze aktuální náladu. „I když vás systém nepozná, dokáže na základě těchto údajů odhadnout, o co máte pravděpodobně zájem,“vysvětloval mi Nikola Pleska, specialista Microsoftu na digitální technologie v maloobchodu. „Zároveň se na obrazovce v zákulisí obchodu objeví přesná data o tom, jak dlouho se zdržujete v konkrétním oddělení nebo u konkrétního regálu, a manažer za vámi může poslat obsluhu s konkrétní nabídkou.“V sofistikovaněji vybavených obchodech se taková personalizovaná nabídka opět zobrazí automaticky na digitálním panelu hned vedle příslušného regálu.
Hlasové příkazy i „wearables“Teenagerský hit z osmdesátých let Návrat do budoucnosti se z velké části odehrával v roce 2015. Nenáročná komedie zaznamenala rovněž pár překvapivých zásahů do černého – například se v ní veškerá domácí technika ovládá hlasem, což je dnes naprosto běžné, ovšem před čtyřiceti lety si to dokázal představit jen málokdo. Tehdejším horkým hitem, který si zpočátku mohli dovolit jen majetnější zájemci, byl dálkový ovladač k televizi – do té doby se programy přepínaly na přístroji ručně.
Také samotné televize se ve filmu podezřele podobají těm současným plochým, což bylo v době natáčení rovněž čisté sci-fi. A dokonce slouží k přenosu videohovorů, o nichž se lidem tehdy také ani nesnilo.
Ještě zajímavější je ovšem chytré oblečení a další doplňky, které si filmaři vymysleli. Třeba tenisky hlavního hrdiny Martyho se upravují samy podle tvaru nohou majitele, což je přesně totéž, co dnes dělají chytré vložky do sportovní obuvi. A vůbec nejlepší jsou speciální brýle, v nichž se nejen zobrazují nejrůznější údaje o okolí, ale slouží dokonce i k telefonování. Kdoví, třeba tenhle obraz utkvěl tvůrcům Google Glass a dalších podobných chytrých zařízení, když Návrat do budoucnosti někdy v mladším školním věku sledovali.
Jen ta doprava drhne
Zajímavé je sledovat, kde se spisovatelé či filmaři naopak dokonale netrefili – a to i v případě, že se na svých vizích v zásadě ve velkém shodli. Nejlepším příkladem jsou již zmíněná létající auta. S nimi přišla už meziválečná klasika Metropolis a ve sci-fi od osmdesátých let až do přelomu století jde prakticky o povinný atribut – v Minority Report se létající auta stávají nástrojem, kterým policie ovládá nepohodlné jedince, neboť nad jejich vozy přebírá na dálku kontrolu, v Návratu do budoucnosti funguje okřídlený DeLorean jako kultovní rekvizita. Létá se iv Blade Runnerovi, Pátém elementu a samozřejmě ve Hvězdných válkách. Podle obecných představ jsme si zkrátka dnes místo řidičských průkazů měli zcela běžně dělat pilotní.
Nejspíš to souviselo s tím, že především v USA tou dobou v podstatě neexistovala rozumná alternativa k individuální automobilové dopravě – MHD ve městech nebyla nebo byla naprosto nedostatečná, na kolech se jezdilo jen po venkově a auto bylo naprostou nutností. Z nevyhnutelných dopravních zácp tak existoval prakticky jen jeden směr úniku, totiž vzhůru. A ve městech tvořených z velké části mrakodrapy by to koneckonců bylo i praktické – prostě by se pohyb lidí přesunul o několik úrovní výš, zaparkovalo by se v garáži u kanceláře v 65. patře a bylo by.
V realitě už je jasné, že létající automobily ještě dlouho zůstanou doménou sci-fi – vyžadovaly by nejen převratné konstrukční řešení, ale i totální překopání dopravních předpisů a vůbec životního stylu. A společnost je v téhle otázce až překvapivě konzervativní, což se pozná mimo jiné podle toho, s jakými obtížemi se prosazuje jiná obvyklá rekvizita „osmdesátkových“sci-fi, totiž auta samořídící. Ta se na rozdíl od těch létajících už běžně vyrábějí, spíš než na technické obtíže ovšem narážejí na překážky administrativní. Trend je úplně jiný – auta se kupují stále méně, módou je hromadná a sdílená doprava. Platí to hlavně pro Evropu, vlna se ovšem přelévá i do Ameriky.
V mnoha aspektech se náš moderní život až překvapivě přesně podobá utopiím, jak je před desítkami let popsali otcové žánru sci-fi. Místy jsou však jejich omyly více než roztomilé.
Tom Cruise přijde do obchodu, oční skener u vchodu ho okamžitě identifikuje a nabídne mu zboží na míru. Tak funguje reklama nejen na internetu, ale už i v obchodech.
Létající auta jsou stále v nedohlednu, ale ta samořiditelná se už dávno běžně vyrábějí. Ale spíše než na technické obtíže narážejí na velmi konzervativní přístup lidstva.
Opuštěná klenba nebeská
A hodně mimo byli i autoři, kteří před čtyřiceti nebo padesáti lety předpovídali rychlý výpad pozemšťanů na jiné planety. A nešlo jen o tradičně technooptimistické Američany, byť třeba Vesmírná odysea nebo Hvězdné války patří ke klasice. Zajímavá díla předpovídající dobývání kosmu vznikala i u nás – třeba pozapomenutý (a skvělý) román Karla Pacnera Cesta na Mars datoval kolonizaci rudé planety zcela konkrétně do let 1998 a 1999. V té době se ovšem létalo leda tak na oběžnou dráhu Země, a to ještě jen sporadicky.
Tady je ovšem vysvětlení poměrně snadné – počátkem 70. let by asi málokoho napadlo, že zájem o vesmír takhle rychle opadne. V předchozích dvou dekádách totiž v technice patrně neexistovalo důležitější téma a vývoj šel dopředu neuvěřitelným tempem – první úspěšný start umělé družice proběhl v roce 1957, o dvanáct let později již stáli první lidé na Měsíci. Tím ovšem dobývání vesmíru v zásadě skončilo a až v současnosti, s příchodem soukromých společností, to vypadá na plnohodnotný restart. Z Vesmírné odysey tak spíše než výpravy k jiným planetám přežily, podobně jako u Minority Report, zdánlivé maličkosti – třeba videohovory nebo umělá inteligence ve stylu systémů Siri nebo Alexa.