Za normalizace opravdu dobře nebylo
Revizionisté tvrdí, že většina lidí s minulým režimem problém neměla. Tyto názory jsou ale stejně nebezpečné jako socialismus sám
Historici, kteří si říkají revizionisté, tvrdí, že velká část obyvatelstva žila za socialismu v souladu s režimem. Nejenže k němu necítila odpor, ale dokonce v něm do jisté míry žila ráda, protože vyznával podobné hodnoty (rovnost, sociální jistoty, právo na práci) a zajistil jí sociální, zdravotní a pracovní podmínky, které jí ke spokojenému životu stačily. U nás se jako čelný představitel této školy vyprofiloval děkan Filozofické fakulty Michal Pullman.
Ten svým veřejným vystoupením rozlítil celou řadu osobností, které ostře reagovaly na jeho názory. Michal Klíma mu napsal otevřený dopis, v němž polemizoval s jeho názory a podivoval se, jak je možné, že takový člověk je děkanem na nejprestižnější fakultě v zemi. Michalovi Klímovi zase napsal otevřený dopis kardinál Duka, ve kterém mu děkoval za odvahu, s níž se do děkana Pullmana pustil.
Ostrá reakce je vyvolána obavou, že podobné názory relativizují zločiny minulého režimu a tím přivolávají možnost, že se k nám podobný režim zase jednou vrátí. Chápu tyto obavy a mám rovněž pocit, že tyto revizionistické názory o tom, jak pro velkou část obyvatelstva byl minulý režim celkem pohoda, se minimálně bolestně dotýkají obětí zločinů tohoto režimu. Nicméně útoky na Pullmana neřeší podstatu věci, ale zdali na tom něco přece jen není.
Očima pamětníka
Zdá se mi zvláštní, když mi nějací mladíci z titulu, že jsou historici, vypráví, jaké to bylo v době, v níž jsem prožil víc než polovinu svého života, zatímco oni ho zažili jako děti nebo jako mimina. Pravda, hodně toho načetli, ale oni nemohou vědět, jakou mají váhu fakta, která znají jen z četby nebo z doslechu. Chtěl bych tedy popsat minulý režim, tedy období normalizace, tak, jak jsem ho zažil na vlastní kůži.
Hlavní rozdíl oproti dnešku spočíval v tom, že režim – strana, stát, policie, propaganda – měl pevné místo v životě každého jednotlivého občana. Dnes může kdokoliv žít, aniž by mu vstupoval do života. Stačí, když si vydělá na živobytí, platí daně, neporušuje zákon a režim pro něj v podstatě neexistuje. Nikoli tak ale v éře socialismu. Po celý život ležel režim na každém jednotlivém člověku jako balvan.
Režim si totiž od dětství na každého vedl kádrové materiály, které měly rozhodující význam pro budoucí kariéru člověka. Už na střední školu bylo zapotřebí potvrdit, že člověk byl v Pionýru a tím dával najevo oddanost ideálům socialismu a budování socialistické vlasti. Pokud se člověk chtěl ze střední školy hlásit na vysokou, bez členství v SSM to bylo takřka nemožné.
Každý člověk do tohoto režimu vstupoval zatížen dědičným hříchem svých rodičů. Pro jeho hodnocení byl od začátku rozhodující původ. Když byl původem z továrnické, živnostnické nebo feudální rodiny, pak byl automaticky zařazen mezi potenciální nepřátele režimu a podle toho se s ním zacházelo. Takový člověk měl velmi ztížený, ne-li znemožněný přístup ke vzdělání. Nemohl vykonávat sebemenší řídící pozici.
V éře normalizace nahradily nepřátelské třídy (kapitalisty, živnostníky, kulaky) nepřátelé socialismu, tedy kontrarevolucionáři, pravicoví oportunisté a chartisté. Původ byl základní složkou kádrových materiálů. Za normalizace bylo pro další postup nejlepší, pokud byli rodiče ve straně. Horší to bylo, pokud byli nestraníci, a tedy jim chyběla společenská angažovanost. Ještě horší bylo, pokud byli rodiče vyškrtnutí ze strany, ještě mnohem horší než horší pokud byli vyloučeni ze strany coby kontrarevolucionáři, a nejhorší byli disidenti, hlavně signatáři Charty 77.
Špatné bylo, pokud rodinný příslušník emigroval na Západ, to se pak dotyčný mohl s cestami na Západ rozloučit. V kádrových materiálech byly zachyceny všechny prohřešky dotyčného, třeba že nepodepsal petici za mír nebo za propuštění Angely Davisové. V kádrových materiálech se rovněž soustředila všechna udání domovnic a uličního výboru KSČ, o nichž dotyčný neměl tušení, ale která mu ničila život.
Vedle toho naše životy s velkou péčí a za pomoci stovek tisíců tajných spolupracovníků sledovala StB, takže člověk nikdy neměl jistotu, že třeba právě jeho kamarád není udavač. Dopady sledování StB na život člověka byly drtivé. Bez vysvětlení letěl z práce nebo mu sebrali pas, maximálně mu nadřízení s hrůzou v hlase po straně šeptali, že musel provést něco strašného, protože se o něj zajímá StB.
Stát jako monopolní majitel výrobních prostředků byl rovněž výhradní podnikatel a zaměstnavatel. Zaměstnávání lidí se řídilo nejen racionálními potřebami, ale i přísně pravidly ideologické povahy na základě kádrování. Takže pokud člověk upadl u státu v nemilost, pak prvním trestem, který ho čekal, byl horší post. Mohl být sesazen, mohl být vyhozen a bylo mu nabídnuto jen zaměstnání v manuálních profesích. Na tom bylo zajímavé, že režim, který hlásal ideologii vedoucí úlohy dělnické třídy, trestal neposlušné hříšníky tím, že je posílal dělat dělnické práce.
Režim obyvatelstvo dělil na straníky a nestraníky. Straníci podle principu vedoucí úlohy komunistické strany obsazovali většinu vedoucí pozic v hospodářství a ve státě. Pokud chtěl člověk vykonávat řídící post, musel počítat s tím, že bude potřebovat stranickou legitimaci. Kádrovou politiku v podnicích řídila stranická organizace pod dohledem vyšších stranických orgánů. Vedoucího odboru v podniku musel schválit celozávodní výbor KSČ a ještě okresní výbor strany. Ředitele podniku schvaloval krajský, nebo dokonce ústřední výbor KSČ.
My nestraníci jsme za normalizace žili odděleni od straníků. V té době už všichni včetně normalizátorů věděli, že socialismus je omyl a že naprosto není schopen konkurovat kapitalismu, který po všech stránkách vykazoval nesrovnatelně větší produktivitu výroby a kvalitu svých výrobků. Nikdo v té době nemohl říkat, že je oddaný věci socialismu a že tomu věří. S výjimkou slabomyslných lidí všem bylo jasné, že socialismus je slepá ulička a že její současná tupá podoba je nám vnucena okupačními vojsky.
Kdo vstoupil do strany, ten se prostě vyřadil ze společnosti slušných lidí a většinou byl nestraníky společensky bojkotován. Vstup do strany byl o to horší, že po okupaci bratrskými armádami v roce ’68 se strana stala nástrojem sovětské kolonizace naší země, a tudíž příslušnost ke straně byla i příslušností k okupačnímu režimu nastolenému sovětskými vojsky. Jinými slovy velezrada. Také proto základní otázkou prověrek na počátku normalizace v roce 1970 byla otázka, zda souhlasíte s bratrskou pomocí armád Varšavské smlouvy proti kontrarevoluci. Kdo souhlasil, prošel a mohl dál vykonávat svou práci. Kdo nesouhlasil, letěl.
Paradoxně režim členství ve straně požadoval u duševní práce, a nikoli u dělnické práce. Dělníkům jejich těžkou práci nikdo nemohl vzít. A tak paradoxně byli dělníci za minulého režimu daleko odvážnější než inteligence. Režim raději dělal, že neslyší jejich nadávání na bolševika, který mohl za všechen ten bordel, nedostatek a bídu. Dělníci neměli důvod cítit k režimu nepřátelství tak jako duševně pracující.
Co ale režim v očích dělníků degradovalo, bylo zoufalé ekonomické zaostávání za Západem. Dělníci si uměli spočítat, za kolik měsíčních platů si koupí auto nebo televizi dělník na Západě a za kolik on. Rozdíly byly řádové. Stejně tak dělníci nemohli nevnímat, jaká auta, televize, pračky, elektroniku vyrábí Západ a jaké zoufalosti plodí socialistické státy. Všem bylo jasné, že Západ v efektivnosti a kvalitě doslova drtí socialistické státy. A nikomu se nechtělo být součástí světa, který se v životní úrovni propadá na dno.
Nikdo nechtěl žít v režimu, který nejenže byl totálně ekonomicky neschopný, ale ubíjel i tvůrčí potenciál společnosti
Marasmus na každém kroku Nějak v tomto světě, jak jsem ho tehdy zažil já a drtivá většina mých kolegů, známých a kamarádů, nevidím prostor pro lidi spokojeně si užívající život v socialismu. Tedy kromě straníků, kteří za legitimaci dostali slibnou kariéru.
Nikomu se nechtělo žít v režimu, který nejenže byl totálně ekonomicky neschopný, ale ubíjel tvůrčí potenciál společnosti. Režim nám nikdy nezmizel z očí. Byl svým dotěrným způsobem pořád s námi. Viděli jsme ho denně ve frontách na cokoliv, ve strašlivě ubohé nabídce zboží v krámech, v nedostatku všeho včetně takových banalit, jako je toaletní papír, v omlácených fasádách, v neurvalých úřednících, surových policajtech.
A to nemluvím o všudypřítomné hloupé ideologii, o zavřených hranicích, o dvouleté vojně horší než vězení, o rozdělených rodinách, které se nesměly navštěvovat, o nemožnosti se veřejně svobodně vyjádřit... Ne, za minulého režimu opravdu nebylo dobře.