Naléhavě komorní Oumou Sangaré
Malijská zpěvačka a písničkářka Oumou Sangaré, držitelka ceny Grammy za spolupráci s Herbiem Hancockem i někdejší vyslankyně dobré vůle OSN, dokazuje starou pravdu. I „potichu“se dají vyjádřit razantní myšlenky. Mnohdy naléhavěji, než když se křičí z plných plic.
Na předchozím albu Mogoya (Dnešní lidé, 2017) Sangaré využila průrazný, moderní taneční sound. Pomocí aktuálního stylu podtrhla textové poselství, určené především mladé generaci Afričanů. Trefovala se do náboženského extremismu, trápila ji bída a lokální konflikty, způsobující emigraci z Afriky, děsilo ji rostoucí množství mladých lidí, dohnaných k sebevraždě. Nová deska nazývaná buď Mogoya Acoustic, nebo prostě Acoustic, zahrnuje skladby z předchozího titulu, ovšem natočené „živě ve studiu“jen za doprovodu tradiční západoafrické „loutny“ngoni, akustické kytary a sboristek.
Komu se zdál zvuk předchozí nahrávky příliš popový a poplatný době, mohl by nové akustické verze písní považovat za přiznání chyby. Jenže tak to není. Už proto, že „elektrická“deska Mogoya byla velmi úspěšná jak u fanoušků, tak u kritiky. Oumou Sangaré neměla potřebu přehodnocovat přístup. Jen chtěla díky intimnější interpretaci dostat ožehavá témata ještě k dalším posluchačům s jiným vkusem. Nová podoba, kterou lze volně popsat jako současný autorský folk s africkými bluesovými kořeny, přitom skladbám výtečně sedí. A pořád jde o hudbu globálně přístupnou. Nejen díky nosným melodiím a možnosti lehce vyhledat anglické či francouzské překlady textů, zpívaných v jazyce regionu Vasulu. Především proto, že snadno porozumíme výrazu zpěvačky.
Album Acoustic se navíc neomezuje pouze na „unplugged“verzi titulu Mogoya. Autorka změnila celkovou dramaturgii a přidala i akustické úpravy dalších starších kusů. Konkrétně své zásadní písně Diaraby Nene, ve které protestovala proti stále běžnému bezpráví, páchanému na afrických ženách, proti dětským sňatkům a vynucené polygamii, a pobízela k usilování o emancipaci. Znovu nazpívala také baladu Saa Magni se sugestivními verši „jak hořká je smrt, hořké odtržení od blízkých... Smrtka naděje nikoho neušetří“. Právě tato píseň, kterou Sangaré věnovala zesnulé matce a svému muzikantskému mentorovi Amadouovi Ba Guindo, patří k vrcholům alba.
Podnikání ano, politika ne Oumou Sangaré v posledních letech netvoří tak intenzivně jako dříve, proto možná došlo i k „recyklaci“materiálu, za kterým si stojí. Zaměstnává se totiž i jinak. Patří k umělcům, kteří se pokoušejí podporovat svoje myšlenky doslova věcně. Investuje hudbou získané prostředky do malijské ekonomiky, vytváří pracovní místa.
Nejdříve vystavěla v Bamaku hotel a začala podnikat v zemědělství. Od roku 2014 vyvažuje vstup cizího kapitálu ve výrobní lince, která v Mali montuje automobily její vlastní značky Oum Sang z čínských karoserií a japonských motorů. Ziskem z prodeje automobilů dotuje školy.
I když se Oumou Sangaré v Mali díky světové popularitě těší velké vážnosti, odmítá, narozdíl od podobně respektovaného senegalského zpěváka Youssou N’Doura, vstoupit do politiky. „Jako umělkyně si mohu říkat, co chci. Jako politička bych musela plnit instrukce shora,“vysvětlila už před časem v rozhovoru pro britský deník The Independent.
Jak to souvisí s novým albem? Když se paní Sangaré v magazínu Grandmother Africa zeptali, zda se kvůli podnikatelským aktivitám odvrátí od muziky, prohlásila, že „hudbu nikdy neopustí, zpívání považuje za nezbytnost“. Nikoliv ekonomickou, ale duchovní. Můžeme jí věřit, že pokud točí alba a vydává se na turné, tak z přesvědčení. Nejde o kalkul. Tím se nestal ani předchozí příklon k módnímu zvuku, ani aktuální akustická nahrávka.
Hvězdy západoafrické hudby na festivalu Respect
Zdejší publikum už Oumou Sangaré nadchla temperamentními koncerty na festivalech Respect 2008 či Colours Of Ostrava 2018. Další šanci na osobní setkání máme 5. září opět díky Respectu, pořádanému letos v areálu pražského Rohanského ostrova.
V programu 20. ročníku Respectu,
přesunutého z obvyklého červnového termínu na víkend 5. a 6. září, figuruje vedle Omou Sangaré i další hvězda západoafrické hudby. Mezi Londýnem a Gambií vychovaná Sona Jobarteh, písničkářka a virtuózka na „harfu“koru, nástroj vyhrazený dříve výhradně mužským interpretům – griotům, západoafrickým hudebníkům-kronikářům. Jobarteh má také evropskou klasickou průpravu, už ve čtrnácti letech profesionálně vystupovala jako violoncellistka. K tomu jazzové i popové zkušenosti. A zároveň pochází z tradičního griotského rodu. To vše zaručuje její hudbě autenticitu i originalitu zároveň.
Dále se chystají například vystoupení i z našich pódií známého tria Les Triaboliques, tvořeného členy kapel Roberta Planta a PiL, peruánských Los Wembler’s de Iquitos, hrajících vynalézavou směs latiny, rocku a peruánských tradičních motivů, nebo balkánsky-jazzově-odvazového klarinetisty Iva Papasova, kterého zval do svých projektů skladatel Hector Zazou a o jehož hudbě Frank Zappa s humorem sobě vlastním prohlásil, že „poslouchána ráno, poskytuje důkladnou a trvanlivou průpravu pro intenzivní celodenní výkon“.
První dáma západoafrické hudby Oumou Sangaré se na albu Acoustic vrátila od elektroniky k jemnějšímu zvuku. Chystá i návrat na pražský festival Respect.
Oumou Sangaré: Acoustic
No Format! Records 2020