Co mě nenapadlo

i tom nejmenším podniku. Tyto buňky měly pod dohledem každého pracovníka firmy. Další sítí dohledu byl systém domovních důvěrníků, tito lidé byli v každém obytném domě. Abyste to nepovažovali za totalitu, na to musíte být aspoň děkan filozofické fakulty.

K té podpoře: ono je to jako kdybyste tvrdili, že vězňové podporují svůj kriminál, protože se nevrhají na bachaře a nekopou únikové tunely. Ano, lidi se bouří a konají někdy až zoufale odvážné činy, když věří, že jejich oběť má smysl. Tohle Čechoslováci prokázali v srpnových dnech osmašedesátého roku a po jednadvaceti letech znovu. V mezidobí z nich byli vězni totalitního režimu, prostupujícího až do nejmenších vlásečnic společnosti.

Když pak ten režim padl, dozvídáme se z kompetentních úst, že nešlo o revoluci, nýbrž předání moci. Stará moc tedy předala své puvoáry moci nové. Vyskytl se problém, protože ta kromě vize o pravdě a lásce žádný koncept neměla. Bez idejí se vládnout nedá, a tak se rozvinula teze, že za komunismus nemohou komunisté, ale lidé, kteří si ho nechali líbit. Vytvořil se mýtus o zlomeném charakteru národa, jenž se podvolil komunistické moci. Mýtus zafungoval dobře. Jestliže chcete někoho ovládat, máte k tomu mnoho prostředků, nejsnadnější je vyvolat v něm pocit viny. Když se vám podaří ho v někom vyvolat, nese to pro vás dva benefity: jeho to poníží a vás povýší.

Jelikož žijeme ve svobodné, demokratické společnosti, má reálně tenhle přenos viny v praktickém životě efekt blízký nule. Veřejnost

opravdu nežije debatou o historickém revizionismu, nastartovaném Filozofickou fakultou UK. Každá rodina má nějakého toho komunistu a někoho zavřeného, někoho v emigraci a někoho na Cibulkových seznamech. Naše Anna Marie, když byla maličká, se ptala maminky, bylo to v půli devadesátek: „Ale maminko, kde jsou všichni ti komunisti?“

Ať se rozhlížela, jak se rozhlížela, žádného neviděla.

Tak si aspoň některé jejich aspekty připomeňme. K čemu jinému užitečnému než k připomínání by všechna ta výročí měla sloužit?

ONDŘEJ NEFF