Vytvářím jen iluzi nebezpečí
Lucho Smit je sedmatřicetiletý artista, absolvent École Nationale des Arts du Cirque a zakladatel francouzského cirkusu Galapiat, který právě hostuje na Letní Letné. Do Prahy přijel už podruhé, nyní se svým autorským projektem Osel a mrkev, který je nejen ohlédnutím za třiceti lety v manéži, ale také úvahou o další cestě stále populárního nového cirkusu.
LN Před dvanácti lety jste na Letní Letné uvedli extrémní podívanou s názvem Risque ZérO. Svým způsobem to byla nevídaná, divoká show, plná drsného humoru. Osel a mrkev ale také přichází s něčím úplně novým a je k novému cirkusu i kritický. Srovnání obou se přímo nabízí. Jak to vidíte?
Risque ZérO, to bylo mládí, čistá energie a nadšení z toho, kam až lze zajít. Teď přišel čas pro zamyšlení a reflexi. V Oslu a mrkvi vyprávím o historii cirkusu, o limitech, které ve své práci vidím. O uzavřeném prostředí, v němž se pohybuji.
Pokoušel jsem se změnit svět, ale v cirkuse to jde ztuha – nebo aspoň já nevím, jak na to. A tak kladu otázky – sobě i publiku. Ty se týkají fyzických hranic, ale také toho, zda jejich stálé posouvání a vývoj techniky vede k novému vyjádření. A potažmo se ptám po smyslu našeho konání, zda smysl života spočívá v příkazu hnát se pořád dál a výš.
LN Žijeme ale v době, která miluje rekordy, stále se musí něco navyšovat, překonávat, zvyšovat hrubý domácí produkt, export, import...
No právě – a cirkus je přímo historií toho, jak se hnát dopředu a překonávat hranice. Já v něm vidím dokonalou paralelu s tím, co se děje kolem nás. Dnes je to ještě horší než dřív. V cirkuse nikdy nikdo není spokojený, každý chce překonávat to, čeho dosáhl. Když udělá trojité salto, příště chce čtverné. Nikdy se to nezastaví.
LN Jak dlouho už se pohybujete v cirkusovém prostředí?
Začínal jsem v sedmi letech, takže má za sebou už třicet let v manéži. Mám nárok na únavu materiálu nebo úvahy o smyslu.
LN Třicet let, to je skoro celá historie nového cirkusu, ne?
Není to o mnoho víc. Tehdy se začal dynamicky rozvíjet a získávat velkou oblibu. Jeden z prvních souborů, Cirque Archaos, vznikl v roce 1986 a přinesl úplně novou estetiku, ovlivnil vývoj nejen ve Francii ale i v dalších zemích. Pocházím z Nizozemska a do Francie jsem odešel na cirkusovou školu právě proto, že jsem chtěl být u zdroje, využít tradice, která se rodila. A to jsem se také pokusil nějak zakomponovat do své nové inscenace.
LN V jakém stavu se podle vás nyní nový cirkus nachází?
Problém nového cirkusu spočívá v tom, že se jako žánr složitě občerstvuje. Technicky se sice vyvíjí, ale to k zásadní proměně nestačí. Poměrně dlouho se legitimizoval jako žánr, který využívá režiséry, dramaturgy, choreografy, a může tedy nabídnout myšlenkovou výpověď, a ne jen udivovat technickou bravurou. Nyní je ve stavu, kdy skutečně potřebuje spoustu inovací, ale já sám nevím, jak na to. Ta nová cesta se ještě neobjevila.
LN Do své inscenace jste zakomponoval i poměrně rozsáhlé monologické pasáže. Proč?
Cirkus mi neumožňuje, abych vyjádřil, oč mi jde. A to přesto, že divadlo jako takové nebo tanec novému cirkusu hodně pomohly a vyživují ho. Ale pořád je to cirkusové představení.
LN Ve vaší inscenaci jde také hodně o rovnováhu. Šlo vám o vyjádření technické dovednosti, nebo to má hlubší význam?
Do jisté míry ano, ale ne tak explicitně. Nemyslel jsem to úplně jako metaforu, ale jistě že si to lze i tak představovat. Pro mě je to víc obraz absurdního konání, třeba když stavím věž ze židlí a balancuji na ní. Proč bych měl něco takového dělat? Vždyť je to úplný nesmysl, absurdita.
LN Udržování rovnováhy je ale ve vaší profesi také téma – vždyť je plná emocí, napětí, stálé je v ní vzrušení. Copak vy nemáte strach?
Cirkus přináší extrémní emoce a někdy je těžké udržet je na uzdě. Nemám strach, že bych se zabil, to opravdu ne. A pak – součástí téhle profese je prostě risk. Jeden můj profesor v cirkusové škole říkal, že být hráčem na burze, finančníkem, který operuje s velkými částkami, je stejně riskantní jako dělat akrobata v cirkuse.
LN Ovšem přijít o peníze je přece jen něco jiného než přijít o život...
Já ale jen vytvářím iluzi nebezpečí a risku, jak si to publikum přeje, chci provokovat. A jsem jištěný. Ale jestli chcete vědět, co je pro mě opravdu obtížné v Oslu a mrkvi, pak je to pasáž, kdy smažím palačinku v kuchyňce, která se houpe na propanbutanové lahvi. A je to také pocta kamarádům z cirkusu Inextremiste.
LN Kultura nyní zažívá složité období kvůli koronaviru. Jak to vypadá ve Francii?
Je dost neoficiálních kulturních akcí, kam lidé chodí a jsou rádi, že se mohou potkat, slyšet dobrou muziku, vidět představení. Pandemie se mnohem víc odráží na oficiálních akcích a institucích. Teď začíná divadelní sezona, ale mnohé scény ji posouvají až na leden.
LN Letní Letná musela přejít na „light“verzi a Galapiat je jeden z mála zahraničních souborů, co přijely. Neměli jste obavy?
Ne, já se koronaviru nebojím. Mnohem víc se bojím nesmyslů, které se lidem líhnou v hlavě. Ty jsou stokrát nebezpečnější než celá pandemie.