Systém náhodných výstřelů V
Stojaté vody české politiky nerozbouřila ani koronakrize. Co ji tedy dokáže rozhýbat?
olby často rozhoduje nikoliv nějaká technická šikovnost politiků v kampani, ale jejich ústřední a štěpící téma, pokud tedy nějaké mají. Někdy ano, jindy nikoliv. Určitá témata totiž mohou favorizovat určité strany, což politici dobře vědí, a snaží se proto aktivně nastolovat takovou agendu, jež jim přinese body.
Pěkně je to vidět na Jiřím Paroubkovi a jeho oranžové tsunami z roku 2008, kdy ČSSD k drtivému vítězství v krajských i senátních volbách stačila zdánlivá „prkotina“– mimořádný poplatek ve zdravotnictví, zavedený vládou ODS a až příliš hmatatelně odevzdávaný platbou v hotovosti do trojrozměrných kasiček. Šlo o téma celostátní, jež dokonale „převálcovalo“jiné celostátní záležitosti i lokální problémy.
Kde hledat jablko sváru
Ještě na jaře se zdálo, že hlavní téma pro letošní podzimní krajské a senátní volby je jasné: koronavirová pandemie. Na sklonku léta však veškerý politický život působí poněkud mdle, což je sice v tuto roční dobu víceméně obvyklé, leč i tak se nelze vyhnout pocitu jisté politické zmrtvělosti. Pandemie totiž postupně získala podobnou politickou roli jako otázka migrantů: všechny strany na ni v zásadě mají stejný názor, liší se pouze v detailech.
Na jaře, když pandemie nabírala na obrátkách, se začalo formovat schéma: vládní „roušková totalita“kontra svobodomyslná opozice, podle níž přece nemůžeme dopustit, aby nám nějaká trochu horší chřipka skosila do postele celou ekonomiku.
S odstupem je patrné, že opozice uvedený postoj zaujala zbytečně brzy, ještě v době, kdy občané dovedli přísná opatření ocenit, zvlášť když viděli jejich efekt – velmi mírný průběh epidemie v české kotlině. A dokázali k němu (přesněji: především občanky dokázaly) aktivně přispět i šitím nedostatkových roušek. Ovšem ochota k omezení lidu moc dlouho nevydrží, jak dobře ví i Andrej Babiš a jeho marketéři. Už na jaře začal premiér vystupovat jako spasitel-zmírňovač, krotící příliš radikální epidemiology, a to často, přinejmenším implicitně, ve jménu lidu a jeho zdravého rozumu.
Nedávno použil stejný vzoreček, kdy jako deus ex machina zasáhl ve chvíli, kdy se ministr zdravotnictví Adam Vojtěch údajně opět nechal ošálit nezdravě vědátorskými a od života odtrženými experty.
Co může opozice dělat, když Andrej Babiš již tradičně pružně zaujímá snad všechny myslitelné polohy? Varovat před přílišným rozvolněním? Někteří tak činí – jako nedávno Bohuslav Svoboda z ODS, u nějž ale spíš převážily lékařské instinkty nad těmi politickými: utahování šroubů zpravidla vyvolá potlesk, až když strach dosáhne hororového stupně.
Nicméně i premiérem tolik vzývaný zdravý rozum velí spíše k opatrnosti, a tedy intenzivnějšímu „zarouškování“, což část opozičních politiků reflektuje. Opozice tudíž především soustavně kritizuje vládní chaos – a má k tomu navíc velmi bohatý a stále se vršící empirický materiál. Avšak, soudě aspoň z vývoje celostátních preferencí v průzkumech veřejného mínění, politické body jí to zatím moc nepřináší. Čím to je?
Jednak hloubkou v minulosti vykopaných příkopů. Ani voliče ANO, který premiérovi jeho aktuální spasitelské finty nebaští, poněvadž mu bleskne, „Vždyť si tam to trdlo Vojtěcha sám dosadil!“, nepřivede tato deziluze do náruče ODS či třeba Pirátů. Spíš dá ANO ještě jednu šanci či ve volebních dnech zůstane sedět doma.
Opozice pak také, při vší úctě, neskýtá kdovíjak velké záruky, že by za jejího panování chaos výrazně ustoupil. Nejčastěji opakuje mantru: „Chceme od vlády jasný plán, kdy, jak a co přesně bude.“Ovšem nejistá situace jasným plánům zrovna nepřeje, což mnozí voliči dovedou pochopit. A pokud člověk dosud nemusí nosit roušku skoro nikde a jednotky intenzivní péče v nemocnicích koronavirové pacienty zatím (naštěstí) marně vyhlížejí, může nad chaotičností přijímaných opatření stále mávnout rukou.
Pandemie získala podobnou politickou roli jako otázka migrantů: všechny strany na ni v zásadě mají stejný názor, liší se pouze v detailech
Žádné vzrušení
Další oblíbené a všeobecně (tedy i v opozici) rozšířené kolovrátkové „moudro“zní, že se z krize musíme proinvestovat. Uchu určitě lahodí, ale pokud se vládě daří i pomocí nafukování schodku státního rozpočtu držet nezaměstnanost v přijatelné míře, není tu vlastně důvod k masivnímu přelivu voličské přízně k jiným „spasitelům“. A opozice i v ekonomických otázkách lavíruje. Tu začne s vládou závodit, komu všemu by ještě něco přidala, tu zdvihá varovný prst, že se příliš rozhazuje – nad dlouhodobé ekonomické možnosti státu.
V podstatě jde o normální a přirozené chování, nicméně koronavirová krize zkrátka ani v epidemiologické, ani v ekonomické dimenzi nepůsobí jako faktor dělící politickou scénu na dva vyhraněné a jasně odlišitelné tábory.
Pirátská poslankyně Olga Richterová charakterizovala v Otázkách Václava Moravce českou politiku velmi trefně jako systém náhodných výstřelů. I proto se v ní vlastně nic zásadně nehýbe, jenže stačí jedna zbloudilá kulka, a najednou může být vše jinak.