Pomalé květiny a dobro

Vroce 1986 rozpoutal italský levicový aktivista Carlo Petrini protesty proti otevření restaurace McDonald’s pod Španělskými schody. Z odporu proti fastfoodu na jednom z ikonických míst Říma vyrostlo tři roky poté hnutí Slow Food. Ač se mu v průběhu času dostalo podpory ze strany mnoha labužníků, brzy se ukázalo, že jeho pravým smyslem není péče o gurmety, ale politický program. Ostatně sám Petrini se už na počátku 80. let podílel na vzniku takzvaných neziskových asociací vinařů a producentů potravin.

Slow food brzy zahrnuli do svého repertoáru proroci změny ve prospěch větší solidarity a rovnoprávnosti. Z hnutí se vyvinula subkultura kladoucí důraz na lokální produkci a distribuci potravin, udržitelnost zemědělského hospodaření a spravedlivou podporu farmářů všech domicilů a ras, některých zvlášť. Myšlenka zakrátko nabyla širší podoby Slow Movement, hnutí zahrnujícího i „pomalá města“, „pomalé rodičovství“, „pomalou vědu“, „pomalé cestování“nebo „pomalé myšlení“.

Tyto ideje, sebelépe filozoficky zaštítěné, však narážejí. Nejnovějším příkladem jsou francouzští prodejci květin, kteří se hlásí k hnutí Slow Flowers. Vyzývají, aby tamní květinářství nakupovala zboží u domácích pěstitelů, nikoli – tak jako většina

Evropy – na nizozemských burzách. Těmi prochází 70 procent květin prodávaných na kontinentu, denně až stamiliony kusů, které nizozemské kamiony transportují od Gibraltaru po Helsinky.

Je absurdní, upozorňují zástupci platformy Fleurs d’Ici (volně přeloženo jako Lokální květiny), že tulipán vypěstovaný v oblasti Nice doputuje fyzicky přes velkoobchodníka až do Amsterodamu, kde je oceněn na trhu, a vrací se na pulty – do Nice.

Je to jistě pobuřující nejen z environmentálního hlediska, ale zároveň se ukazuje, že překážky zdravějšího obchodu jsou už třicet let stále stejné – u jídla jako u kytek. A zdají se naopak čím dál odolnější.

Majiteli květinářství v exkluzivním letovisku Biarritz na jihozápadě Francie stačí jedno kliknutí myší, a díky nizozemskému trhu, který mimochodem funguje čtyři století, obdrží do druhého dne jakoukoli květinu. Žádný francouzský distributor nic takového nesvede. Na technologický, logistický a institucionální náskok Nizozemců zatím sebeušlechtilejší idea neplatí.

Ještě vážnější je jiný zádrhel: pokud by hnutí Slow Flowers přesvědčilo spotřebitele a politiky o svém sociálním a ekologickém právu na trh, francouzské, německé nebo belgické květiny (když se to tamním pěstitelům vyplatí) vytlačí produkci zemí jako Keňa. Pěstování květin, z nichž drtivá většina putuje na nizozemské burzy, tam živí 200 tisíc obyvatel, sekundárně sektor vytváří až milion pracovních míst.

Otázkou je, zda se pokrok bude lépe vysvětlovat smetánce v Biarritzu, nebo keňskému farmáři.

PETR BUŠTA redaktor LN

Je pobuřující, že tulipán vypěstovaný v Nice doputuje přes velkoobchodníka až do Amsterodamu, kde je oceněn na trhu, a pak se vrací zpět – do Nice. Překážky zdravějšího obchodu, zdá se, jsou už třicet let stále stejné u jídla jako u kytek.