Školství? To nejsou jen roušky
Jak dokládají všemožné vtipy na konto roku 2020, byl to rok nelehký a překvapivý. Je pravděpodobné, že i ten následující bude v lecčems podobný, protože hlavní původce nejistot a překvapení – covid-19 – zůstává stále mezi námi. V posledních dnech to vypadá, že diskuse o vzdělávání je jen o rouškách a manuálech. Neřešíme tak nic, co dlouhodobě české školství trápí, ale posté čteme a slyšíme různé interpretace a názory na koronaopatření.
Přesto považujeme za dobré zmínit, že se ministerstvo polepšilo. Na jaře se ředitelé dozvídali o manuálu z médií, stejně jako o všech chystaných opatřeních, což vyvolalo vlnu negativních vášní, kdežto aktuální podzimní manuál nejdříve dostali ředitelé do datových schránek. A to dokonce ve slíbeném termínu. Zároveň manuál pro školy dává ředitelům velkou svobodu, jaká hygienická opatření ve své škole – vzhledem k situaci v jejich okolí – zvolí. Ani to bohužel nezabránilo mnoha mediálním spekulacím, co bude tento manuál obsahovat. Je ovšem smutné, že první významná změna, a to zrušení povinnosti nosit roušky ve školách, přišla již po dvou dnech.
Neredukujme diskusi o českém školství pouze na roušky na chodbách a dezinfekci. I přesto, že výuka v době zavřených škol byla velkou výzvou, naše školství čekají v tomto školním roce další a možná z dlouhodobého hlediska významnější výzvy, na které by také měla být upřena naše pozornost, i když možná nejsou tak novinářsky vděčné.
Jak žáky znovu zapojit
První výzva přímo souvisí se situací na jaře. Z dat České školní inspekce víme, že přibližně deset tisíc dětí nebylo nijak zapojeno do výuky v době uzavření škol a nevíme, co čtvrtletní nepřítomnost dětí způsobila a jakým rizikům musíme předcházet. Více než kdy jindy bychom měli myslet na to, jak žáky znovu zapojit a jak je připravit na případnou další izolaci. S tím souvisí i vzdělávání budoucích učitelů, kteří by měli vědět, jak si poradit s distanční výukou.
Školství by vypadalo lépe, kdybychom se řídili strategiemi, které jsme si napsali a schválili. Psát skvělé strategie s ambiciózními a smysluplnými cíli umíme dobře, ale zcela selháváme v jejich implementaci. Proto sledujme, jak budou ministerstvo školství s vládou naplňovat Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, která má snížit nerovnosti ve vzdělávání či proměnit vzdělávání ve školách, aby více odpovídalo potřebám pro osobní, profesní i občanský život.
Potřebujeme oživit diskusi o Strategii digitálního vzdělávání a podpořit učitele, aby dokázali smysluplně využívat digitální technologie ve třídě i při distančním vzdělávání. Stejně tak i žáci by se měli naučit používat technologie i jinak než k zábavě.
Musíme řešit, jak se vyrovnat s nedostatkem učitelů. Již více než rok se ví, že ve školství chybí šest tisíc učitelů a každý rok se tento počet zvyšuje. Zabývá se někdo vážně tím, že nebude mít kdo učit? Protože i kdyby v září nastoupili do škol všichni absolventi pedagogických fakult, tak se situace nezlepší. Současnou výzvou tak není jen zvýšení počtu začínajících učitelů, ale i přilákání těch, kteří již učili a změnili profesi, zpět do školství.
S tím souvisí i další, dlouho a často zmiňovaná výzva, a tou je dlouhodobé podfinancování českého školství, které v mezinárodním srovnání zemí OECD vykazuje vzhledem k podfinancování velmi slušné výsledky. K roku 2021 je plánované navyšování platů pracovníků ve školství a také další investice. Snad nezůstane pouze u nákupu techniky, ale půjde také o další investice, i ty měkké.
Nepřestávejme upozorňovat, že kdybychom dávali do školství průměr OECD, neřešili bychom nízké učitelské mzdy, nedostatek peněz pro inkluzi, nedostatek školních psychologů a dalších pedagogických specialistů, zaostalost školní ICT infrastruktury či nedostatek kuchařek a školníků, protože na trhu už není mnoho jiných organizací, které by platily hůře než školy.
Nezapomínejme ani, že ta největší výzva začíná v našich třídách. Měli bychom u každého dítěte probudit zájem, radost z poznávání a objevování světa kolem nás. Jako učitelé bychom se měli snažit, aby se každé dítě učilo naplno a s radostí.
Psát skvělé strategie s ambiciózními a smysluplnými cíli umíme dobře, ale zcela selháváme v jejich implementaci
Petra Mazancová je předsedkyní Učitelské platformy, Daniel Pražák reprezentuje iniciativu Otevřeno, která usiluje o zvýšení kvality výuky na pedagogických fakultách