V odpadcích se hromadí nebezpečný jed
Psal se rok 1953, v australském městečku Gladesville se schylovalo k odpoledni a Caroline Grilyová přichystala čaj třem svým příbuzným a rodinnému příteli. Šálky si vypili do dna, své poslední před smrtí, na chuti nic divného nepozorovali. To je na thaliu tak nebezpečné. Vedle toho, že jde o prudký a rychlý jed, jeho sloučeniny nijak nechutnají ani nepáchnou. Thalium bývá v jedu na krysy, pročež jsou dějiny kriminalistiky jeho zneužitím hustě prošpikované. Mnohem méně se ví o pokoutném, neúmyslném šíření tohoto prvku, jehož se denně dopouští i řada Čechů. Když do koše hodí, co tam nepatří.
Vyhozený elektroodpad Odborníci z Výzkumného ústavu vodohospodářského (VÚV) T. G. Masaryka po skoro tři roky monitorovali a analyzovali odpadky v černých i barevných popelnicích, aby odhalili, kde jsou rezervy. Jedním ze zjištění čerstvě dokončené studie je, že ve směsném komunálním odpadu byl znatelně vyšší obsah thalia, než činí rozmezí z referenčních dokumentů. Látky by nemělo být více než 0,1 miligramu na kilogram sušiny (odpadu zbaveného vody), ale bylo ho pětinásobně víc.
A kde se tam jeden z nejhorších jedů vzal? Vytekl z vyhozeného elektroodpadu, hlavně baterií, polovodičů, žárovek, a rozpustil se z léčiv.
„Sloučeniny thalia jsou ve vodě i v půdě velmi mobilní a pro většinu živočichů jsou prudkým buněčným jedem postihujícím nervovou a vylučovací soustavu se schopností bioakumulace. Otrava nastává u člověka při dávce 0,1 až 0,5 gramu, smrt při dávce jeden až pět gramů,“sdělili LN řešitelé projektu Dagmar Vološinová a Robert Kořínek z Výzkumného ústavu vodohospodářského. Bioakumulace znamená, že se jed v organismu hromadí, koncentrace roste postupně. Zmíněná mobilita zase, že vysoce rozpustné thalium snadno pronikne do spodních vod. Našlo se už i v suchozemských rostlinách, mořských řasách a živočiších.
Tezi o tom, že jedovatý prvek se v odpadech hromadí z elektroodpadu, který do černých popelnic vůbec nepatří – ostatně stejně jako druhý zdroj, nespotřebované léky –, podporují i odhalené vyšší koncentrace u dalších těžkých kovů: arsenu, antimonu, kobaltu, kadmia, rtuti, chromu a niklu. Těžké kovy bývají i v odpadu z domácího topení, ale všechny sledované oblasti jsou vytápěné dálkově.
Dlužno dodat, že těžké kovy ve větším množství sice organismu škodí, bez některých se ale neobejdeme. Těmi jsou kupříkladu železo, měď či zinek.
Vědci se probírali pražským odpadem – v centrální, sídlištní a vilové, už rádoby venkovské oblasti –, nicméně varování před vyhazováním nevhodného smetí lze vztáhnout na celou republiku. Zatímco na vytřídění plastu či skla už si většina lidí zvykla, separace vysloužilých baterek či zvláštní nakládání s prasklou žárovkou patří k těm nejopomíjenějším. Podle celorepublikové statistiky se dvě ze tří prodaných tun baterií k opětovnému použití nedostanou.
Efekt stárnutí populace „Jelikož předpokládáme, že se dvěma vybitými monočlánky nikdo ke sběrné krabici nepoběží, lze doporučit doma použité baterie skladovat v uzavíratelných nádobách z tvrdého plastu, kovu či skla. Vybité baterie by se doma neměly povalovat déle než půl roku. A jednou za čas baterie odnést do sběrného boxu. Tím uděláte světu velkou službu,“doporučuje firma Ecobat, jež zajišťuje sběr a recyklaci přenosných baterií. Z některých spotřebičů nejdou vyndat, pak je dobré se o to nepokoušet silou a celý přístroj vyhodit do elektrošrotu.
Specifický trend představují vyhozená léčiva a zdravotnický materiál z domácností. Obojího přibývá v souvislosti s tím, jak populace stárne, zvyšuje se délka dožití, ale prodlužuje se hlavně ta část v nemoci. Ve výsledku je v černých popelnicích víc infekčního odpadu, ostrých předmětů, nepoužitých pilulek, kapek nebo čípků. Vzhledem k demografickému vývoji a rozvoji domácího ošetřování i paliativní péče by podle řešitelů projektu dávalo smysl zajistit specifický systém odevzdání a svozu právě tohoto smetí.
S demografií souvisejí i jednorázové pleny. Zvláště v sídlištní pražské zástavbě v kategorii spalitelného odpadu jasně dominovaly, ve vyšší míře už je však doplňují i inkontinenční pleny. Dítě za své dvouleté plenkové období spotřebuje zhruba tunu přebalovacího materiálu, u dospělého to bude podobný objem. „Zásadní rozdíl je však v délce používání – u dospělého může trvat roky i desítky let,“uvádí závěrečná zpráva z projektu Odpady a předcházení jejich vzniku, vztaženo na pražské reálie.
Výzkumníci zjišťovali, co končí v pražských kontejnerech, aby mohli doporučit plán, díky němuž by tam toho končilo méně, případně lépe vytříděno. Není to jenom kvůli plné popelnici, je to i otázka zdrojů a jejich opětovného využití, protože Evropská unie je na dovozu těch přírodních závislá. Pravidelný monitoring odhalil důkaz průpovídky, že z cizího krev neteče. Tam, kde jsou kontejnery hodně na očích a je relativně snadné odhalit případného viníka, se třídí docela vzorně. Třeba ve vnitroblocích bytových domů nebo v popelnicích, které patří konkrétní firmě. Na skrytějších, anonymnějších místech se lidé mnohem méně žinýrují nechat válet odpad vedle popelnice nebo ho nacpat do nesprávné nádoby. Nejvíc se to projevuje na sídlištích a v lokalitě Prahy 1.
„Domníváme se, že ‚prvenství‘ centrální a sídlištní zástavby bylo způsobeno anonymitou, v centrální části umocněné turismem, kdy se u obyvatel silněji projevuje slabý vztah k životnímu prostředí, odlišná kultura či pohodlnost a nemožnost vymáhání práva. Pocit, že mě se to netýká, někdo jiný to za mne uklidí,“uvedli Vološinová s Kořínkem.
Když nevíš kam s tím
Každý typ zástavby byl v něčem charakteristický. Třeba na sídlištích se mnohem více než jinde stávalo, že se vedle popelnic kupily velké elektrospotřebiče, jako vysloužilé lednice nebo pračky, případně obaly od nich, starý nábytek nebo suť po rekonstrukci. Podobně to bývá vidět i vedle kontejnerů, co přiléhají k hlavním silničním tahům: nechtěný náklad tam člověk vyhodí cestou a rychle ujíždí, aby se vyhnul návštěvě sběrného dvora či objednání nádoby na stavební odpad.
Na Praze 1 bylo v koších hodně vyhozeného jídla, většinou z restaurací a fast foodu, ve spalitelném odpadu dominují papírové ubrousky, účtenky a odstřižené visačky z textilu. Na sídlištích, hlavně v Horních Měcholupech a Petrovicích, převažovaly v této kategorii plenky, inkontinenční vložky, hračky a školní sešity. A ve vilové zástavbě Újezdů nad Lesy se vyskytovalo mnohem méně PET lahví než ve zbytku Prahy a v kovovém odpadu na váhu dominovaly plechovky od rybiček. Na množství to byly stejně jako všude hliníkové obaly od nápojů, případně krmení pro domácí mazlíčky.
Zajímavá okolnost vyplynula ze zkoumání kontejnerů na nápojové kartony. Ukázalo se, že lidé je chápou jako štaci náhradní záchrany: u čeho nevědí, kam to patří, nebo už se to nevejde do správné nádoby, v drtivé většině případů končí u kartonů, kde to podle vědců vypadá skoro jako v černé popelnici na směsný odpad.
Může za tím být i neznalost, proto jedním z doporučení je i osvětová kampaň. Za špatným výběrem kontejneru nemusí být vždycky lenost, často člověk jednoduše neví, že to nedělá správně – třeba že polystyren patří do plastu, ale že zrcadlo nebo žárovka do bílého skla nikoli. Ideálním cílem u odpadů je, aby vůbec nevznikaly, což vyžaduje změnu hned na vstupu, ve spotřebitelském chování. Co se nenakoupí, to se nevyhodí. V tomto směru může pomoct, když město či stát podporují opravny a servisy, protože porouchané vždycky neznamená, že už to nejde spravit. Z podobného ranku jsou sdílené dílny a půjčovny nářadí, knihovny, ledničky nebo šatníky: do nich nemá přicházet veteš, ale to, co je jedné domácnosti už k ničemu není, zatímco jinde to mohou potřebovat. Třeba starší, ale funkční televize, pro niž není kvůli nákupu nové místo.
Příležitost pro školy
V doporučeních se objevuje i větší zapojení škol: jednak jsou producenty odpadu a jednak se tam při studiu počtů a jazyků děti mohou naučit i udržitelným návykům. Ve školách se dá založit kompost na zbytky z jídelny, podpořit bezobalový prodej. Zní to moderně, ale v podstatě je to návrat k pítkům a várnicím s čajem, u svačin se to dá řešit zálohovaným nádobím, které žák jednoduše vrátí, až dojí. A školy mohou vypomoci ještě v jedné obtíži, sběru jedlých olejů. Zhusta, po dosmažení či fritování, skončí ve vodovodním řadu, kde poškozuje a ucpává trubky. Kdyby se ze škol udělala sběrná místa, mohly by si na tom i přivydělat.
„Řada firem se zabývá sběrem a opětovným použitím tohoto oleje – technologicky je proces zvládnutý a o surovinu je zájem, dokonce se vykupuje v řádu korun za litr,“ozřejmuje závěrečná studie.
Stěžejním faktorem efektivity třídění pořád zůstává pohodlná dostupnost, čím méně kroků musí od svých dveří člověk udělat, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude svoje smetí separovat. Proto se síť kontejnerů pořád zahušťuje a zvolna se cizeluje systém motivačních poplatků, kdy člověk hradí na složence sumu odvozenou od toho, kolik toho do směsného odpadu vyhodí. Dělá se to buď dle kapacity přidělené popelnice, na níž je unikátní kód, případně podle váhy obdobně označených pytlů.