Proč Máša miluje Putina
Hořký dokument ruského režiséra Dmitrije Bogoljubova Provinční městečko E získal na letošním festivalu Jeden svět zvláštní cenu poroty. Nyní je k vidění v kinech a také na webové platformě DAFilms.
Název filmu se může zdát lehce záhadný, snímek totiž pojednává o městečku Jelňa nedaleko běloruských hranic. Znalci azbuky nicméně vědí, že v ruštině název města začíná právě na E. A co je ještě na Jelně pozoruhodného? Záleží na úhlu pohledu. Sami její obyvatelé (alespoň tak, jak je zobrazuje tento film) odvozují své sebevědomí a hrdost zejména od událostí, které se odehrály před osmdesáti lety a v Rusku dostaly název Velká vlastenecká válka. Jelně v ní připadla úloha prvního města osvobozeného od Němců. Sice jen na měsíc před dalšími třemi roky okupace a za cenu desítek tisíc padlých, ale díky tomuto spornému úspěchu se měla oč opřít jak tehdejší válečná propaganda, tak její dnešní pokračovatelé. Pro ty je válka proměněná v mýtus tmelem národní soudržnosti a zdrojem vlasteneckého nadšení. Bohužel nejen jako připomínka někdejších událostí, ale i jako podivně romantická vize pro současnost a budoucnost.
Režisér Dmitrij Bogoljubov má na Jelňu vzpomínky z dětství, kdy tam trávíval prázdniny, a vrací se po deseti letech, aby přišel na to, proč je válka pro tamní obyvatele tak všudypřítomným fenoménem. Část odpovědi je poměrně jednoduchá: fyzické stopy těžkých bojů jsou opravdu všude okolo. Režisérův známý Sergej se proto celkem snadno mohl stát expertem na vyhledávání ostatků padlých vojáků, které spolu s dalšími vyzvedává, aby jim později mohl být vystrojen velkolepý hromadný pohřeb. Žijí také ještě skuteční pamětníci války – zrovna žena, která tehdy taktak unikla smrti, však vůbec nevzpomíná na válku jako na něco velkolepého a romanticky hrdinského.
To šestnáctiletá Máša, jejíž rodina měla to štěstí, že se z ní nikdo bojů přímo neúčastnil, překypuje touhou vyprávět o válce a zpívat písně o nebojácných vojácích a vojačkách. Máša je totiž velká místní naděje a celebrita: její vystoupení je pevnou součástí všech početných slavností připomínajících vítězství nad fašismem. O její kariéru důsledně pečuje její matka Světlana, která s ní pečlivě nacvičuje všechna vystoupení a doprovází ji i na casting, který ve vedlejším městě pořádá jistý moskevský showman. Máša ve vojenském stejnokroji s vlasteneckou písní hrdě bojuje proti konkurentkám vyzbrojeným moderními anglickými songy...
Mášini vrstevníci, ale i mladší děti zase houfně vstupují do populární Armády mládeže, vojenské přípravky, která jim vysvětluje, jak se Rusko musí bránit proti nepřátelům ze Západu. A všichni, staří i mladí, pějí chválu na dobrého člověka Putina, který bdí nad tím, aby se Ruska všichni nepřátelé báli a neodvážili se mu ublížit. Když už se někdo od Putina před režisérem distancuje, stejně má doma vylepený prezidentův portrét, protože tam zbyl po předchozích obyvatelích a za žádnou cenu nejde sundat... Samozřejmě nemůže chybět ani vodka a chandra, kdy ruská duše pláče a svěřuje se s děsivým poznáním, že to v Jelně – a nejen tam – nestojí vůbec za nic, lidé jen propíjejí důchody svých rodičů a jejich reálná budoucnost je nulová. A bylo by s podivem, kdyby režisérovi jeho známý také nevmetl do tváře, že určitě pracuje pro západní rozvědku, když natáčí takovýto nelichotivý film – jakkoli snad pravdivý...
Je opravdu málo pravděpodobné, že by Bogoljubovův snímek, natočený v koprodukci německé ZDF, České televize a Hypermarket Filmu Víta Klusáka a Filipa Remundy, otevřel oči těm, o nichž pojednává. Daleko spíš, pokud jej snad uvidí, jim potvrdí oprávněnost jejich názorů na úskočný Západ. Nám ostatním nicméně přináší důležitý vhled do světa, jehož kontury jen tušíme. Nejde totiž vůbec o žádný povrchní výsměch:
Bogoljubov se poctivě noří do hlubších vrstev, hledá kořeny toho, proč se lidé upínají k válečným mýtům a k Putinovi. Nezlehčuje lidské utrpení, naopak ukazuje skutečnou bolest lidí, kteří přišli ve válkách, i těch nedávných, o své blízké, a staví ji do nesmlouvavého kontrastu s kýčem propagandy. Ostatně nabízí lidský pohled i na bezmála hororovou matku Světlanu, která formuje svou nebohou Mášu do podoby děsivé loutky, nad níž usedá srdce. A pokud by nám připadalo, že všechny ty ceremonie v jednom Zapadákově mají veskrze operetní charakter, jsou tu pro připomenutí i záběry z okázalé přehlídky v Moskvě. V kontextu války na Ukrajině i dalších ruských výbojů je otázka, kterou Bogoljubovův dokument klade, mimořádně palčivá.