Vypněte to, prosím!

Když jsem byla malá, znala jsem jediného člověka, který měl naslouchadla. Byl to můj děda. Koupil šrapnel v první válce do lebeční kosti za levým uchem a sluch se mu zhoršoval, až mu z té hluchnoucí samoty pomohla jenom naslouchadla. Když ležela na stole, koukala jsem na ně jako na svátost. Měl je na svědomí šrapnel!

S jejich pomocí mohl děda sedět s uchem nalepeným na dráťák a poslouchat každé odpoledne ve tři hodiny „Volá Londýn“. Stejně tak byl nalepený na přístroj v osmašedesátém, když nás „bratři“okupovali. Rádio bylo u nás důležité, ale ne pořád, taky trochu jako svátost pro výjimečné situace. Rádio se opravdu poslouchalo.

Výjimečné už dnes není nic, natož rádio. Kleslo na samé dno. Nikdo ho neposlouchá, přestože ve veřejném prostoru vytváří permanentní hluk.

Ptám se optika, co mu to za zády hraje za stanici? „Já to vůbec nevnímám.“Ptám se číšníka v kavárně, proč mají puštěné rádio a on mi odpoví, že to tak prostě dělají. Když otevřou, zapnou. Ale ochotně se zeptá, jestli to chci ztlumit nebo vypnout.

Rádio hraje ve výtahu, v obchodě i před ním, v hospodě, vinárně, na plovárně, WC i v ordinaci lékaře. A přidává se k němu mohutná symfonie ulice utichající až před půlnocí. Pamatujete si, jaké bylo letos na jaře všude ticho?

Stále víc lidí při hovoru nastavuje levou nebo pravou tvář, ne v biblickém slova smyslu, ale s omluvou, že špatně slyší. Věk při tom nehraje příliš roli. Takto postižení teď navrch trpí i tím, že koronavirus zakryl lidem ústa rouškami a oni nemohou odezírat ze rtů.

Podle odborníků má permanentní hlučení, čili nedostatek ticha, prokazatelné následky všeho druhu. Neodnese to jenom Eustachova trubice, ale ovlivňuje to i náš kardiovaskulární systém, vzedme hladinu našeho tlaku, tepu, stresových hormonů, nálady a tak dále. A navrch to rádio nikdo neposlouchá! Takže, vypněte to, prosím!