Speciální vzdělávací potřeby

Rozpory mezi zájmy individuálními a kolektivními jsou nepřekvapivým jevem – jako aktuální příklad si můžeme uvést nošení roušek, jejichž přítomnost na obličeji není jedinci příjemná, ale omezuje šíření infekce v komunitě, a příkladem platným od věků do věků je placení daní, které nikoho netěší, ale stát nějak fungovat musí…

Leč konkrétně bych se chtěl na tomto místě věnovat problematice školní inkluze. Mám – jako asi skoro každý – jisté životní zkušenosti a dobře chápu snahy rodičů, aby se jejich děti přes určitý handicap maximálně integrovaly mezi své vrstevníky. Na druhou stranu mám i zkušenosti s tím, že taková integrace ve škole nepřináší vždy jen pozitivní výsledky: s dětmi postiženými tělesně většinou nejsou problémy, ale i jen jedno lehce mentálně postižené dítě může být ve třídě příčinou toho, že se výuka všech zpomalí, zjednoduší, nebo dokonce úplně rozloží, čímž výrazně utrpí kvalita vzdělání ostatních – to je pak ukázkový příklad výše zmíněného napětí mezi zájmy individuálními a skupinovými.

Aby se tomu alespoň částečně předcházelo – pokud jsme už zavedli téměř všeobecnou inkluzi, což je krok, o jehož správnosti mám v případě dětí mentálně handicapovaných opravdu velké pochybnosti –, byla pro „žáky se speciálními vzdělávacími potřebami“zavedena funkce asistentů pedagoga. Její status teď MŠMT navrhuje změnit a omezit takovou podporu jen na žáky s mentálním postižením či poruchou chování. K tomu se nedá říci nic jiného, než že to je krok, který se příčí zdravému rozumu. Škola připravuje na život především vzděláním, a mělo by tedy být prioritou, aby se vyučování účastnily především děti, jejichž mentální schopnosti jim dovolují v rámci běžné školní praxe bez větších problémů pro sebe i ostatní na takovém vzdělávání participovat, což s výjimkou tělocviku pro děti s tělesným postižením zřejmě platí. Jenže záměr ministerstva to staví na hlavu: asistenti pedagoga by měli i nadále pomáhat pouze žákům s lehkou či středně těžkou mentální demencí, s poruchami chování či autismem, zkrátka těm, jejichž mentální schopnosti nedovolují se bez speciální podpory běžného vyučování účastnit. Z návrhu ministerstva vyplývá, že je přesvědčeno, že u jiných žáků se využití asisten- tů ukázalo jako neúčelné. Vzato doslova je tedy podpora například vozíčkářů dle MŠMT neúčelná. To snad ani nelze slušně komentovat.

A to nemluvím o tom, že mezi „žáky se speciálními vzdělávacími potřebami“se počítají i žáci mimořádně nadaní. Vlastně bych docela stál o to, aby nám MŠMT uvedením konkrétních čísel dovolilo porovnat, kolik peněz dává na inkluzi žáků s mentálním postižením a kolik na speciální vzdělávací potřeby mimořádně nadaných dětí. Rozvíjení schopností těch druhých je přitom příkladem shody mezi jejich individuálním a naším kolektivním zájmem: vzdělaní nadaní mladí lidé jsou budoucností této země.

KAREL OLIVA