Nečekat na útok

Policii by mělo stačit porušení pravidel karantény

Unás takové demonstrace ještě nejsou. Aspoň v tom měřítku, aby vyvolaly pozornost médií, ba kontrarozvědky. – Těmito slovy jsme 7. září reflektovali mohutný protest proti koronové politice vlády v Berlíně. A už je to tady. Jenže nedělní protest v Praze se od těch německých lišil. Jádro kraválistů bylo transparentnější. Ale policie, ač chválená, působila váhavěji. Ne tím, že by se sama zdráhala bránit, ale tím, že tak dlouho čekala. A to máme stav nouze.

Náměstek policejního prezidenta Martin Vondrášek novinářům řekl, že v průběhu shromáždění policie zakročit nemohla, aby neporušila ústavou zaručené shromažďovací právo. Je dobře, že vedení policie uvažuje v mantinelech ústavnosti. Ale naskýtá se otázka. Co v těchto situacích převáží? Ochrana ústavních svobod? Nebo vymáhání karanténních pravidel? Na tuto otázku hledá jasnou odpověď i Německo.

V dnešním západním světě bývá policie pod tlakem „společenské objednávky“. I v Německu, kde je objednávkou „boj proti pravici“. Pak kontrarozvědka varuje, že demonstracím udávají tón pravicoví extremisté, což může působit i legračně, když pak na fotografiích vidíte rodiče s dětmi či duhové vlajky LGBT (extremisté tvoří agresivní hrstku). Leč policie pak stejně zasahuje za porušování karanténních pravidel – za chybějící roušky, rozestupy. Což je dobře. Policie nemá určovat mantinely debaty, byť třeskuté, ale vymáhat dodržování pravidel.

U nás to mělo být jednodušší. Nebylo třeba vymýšlet „společenskou objednávku“. Fotbaloví hooligans nezakrývali, že se na protest chystají. Ochutnávku nabídli už v Bratislavě. Na akci v Praze roušky ani rozestupy vidět nebyly. Nabízí se tedy otázka. Proč policie argumentuje tím, že zasáhla, až když protestující bezdůvodně napadli policisty? Proč čekala na vlastní napadení? Máme-li průšvih v šíření nákazy a navíc stav nouze, není snad důvodem pro zásah (ne pro brutalitu) už samo hromadné porušení karanténních pravidel?