Případ plešatého sudího
Kdysi dávno jsem se dočetl v románu Fiesta, že novinář nesmí nikdy vypadat, jako by pracoval. Okamžitě jsem si uvědomil, že jsem přirozený talent, a rozhodl se stát žurnalistou. Popravdě, zažil jsem určité zklamání. V novinách od člověka přece jen čas od času chtějí, aby něco napsal. Jak při tom vypadá, je jim egal. Aby bylo jasno, neznamená to, že nemám rád práci. Naopak, dokážu ji pozorovat celé hodiny. Domnívám se, že práce je základní lidská potřeba, podobně jako třeba bezpečí, jistota nebo seberealizace. Každý z nás ji pociťuje s jinou intenzitou.
Moje vlastní potřeba pracovat je spíše podprůměrná. Dokážu se obejít bez práce celé dny, ba dokonce týdny, aniž by mi nechyběla. Dobře si uvědomuji, že většina lidí touží po práci víc než já. Nemám problém jim část své práce přenechat. Je to smutné, ale musím říct, že jsem se kvůli své dobrosrdečnosti už mnohokrát v životě setkal s nepochopením.
Začalo to už na základní škole, když mi matikářka říkala, že jsem flákač. Každý má právo na vlastní názor. Já sám věřím, že vlastní pracovitost nemůže člověk ovlivnit. Vnímám ji jako znak, se kterým se rodíme, podobně jako třeba barvu kůže, vlasů nebo očí. Navzdory tomuto podle mého názoru zjevnému faktu jsme my, lidé s přirozeně sníženou potřebou práce, v běžném životě utlačováni dříči.
Proto mě těší předpovědi, že v budoucnosti má práce ubývat. Převezme ji za nás umělá inteligence. V poslední době je v módě jeden její obor, strojové učení. Znamená to, že se počítače učí samy. Umí se pak rozhodovat, aniž by je k tomu někdo předem naprogramoval. To je velká výhoda. Program je seznam instrukcí, které říkají počítači, co má dělat.
Lidé píšou programy dost komplikovaně. Dejme tomu, že chcete, aby počítač desetkrát pípl. Jeden ze způsobů, jak mu to říct, by mohl vypadat následovně. Napřed ve svém programu napíšete, že má počítač vytvořit číslo i rovné nule. Pak mu přikážete: jestliže je i menší než 10, pípni a přičti i jedničku. Pokud neuděláte nějaký překlep, měla by taková smyčka vést k deseti pípnutím.
Je to zdlouhavé a snadno můžete udělat chybu. Třeba když se spletete a napíšete v podmínce místo znaménka symbol menší nebo rovno, počítač pípne jedenáctkrát. (Tuhle chybu dělá spousta lidí.)
Dlouhé programy mají miliony řádek kódu plných podobných instrukcí. Při využití strojového učení je psát nemusíte. Ukážete počítači, jak budou vypadat vstupní data a jak má vypadat výstup. On se metodou pokusu a omylu naučí, co s nimi. Většinu kódu napíše sám.
Přináší to ale jeden problém. Nikdo kromě samotné umělé inteligence neví, jak dělá to, co dělá. Nedávno se o tom přesvědčilo vedení skotského fotbalového klubu Inverness Caledonian Thistle. Místo lidského kameramana angažovalo umělou inteligenci vytrénovanou tak, aby sledovala pohyb míče po hřišti. Stroj si zřejmě míč nadefinoval jako světlý kulatý objekt.
Fungovalo to, dokud se na jeden zápas nedostavil plešatý rozhodčí. Kamera začala místo míče zabírat jeho hlavu. Plyne z toho, že práce se v dohledné době nezbavíme.
Já sám věřím, že vlastní pracovitost nemůže člověk ovlivnit. Vnímám ji jako znak, se kterým se rodíme. Navzdory tomu jsme my, lidé s přirozeně sníženou potřebou práce, v běžném životě utlačováni dříči.