Památník zvaný gaullismus
Ze své minulosti mohou Francouzi čerpat potřebnou sílu a odhodlání i dnes
Letošní rok de Gaulla, spojený s kulatými daty jeho narození (1890) a úmrtí (1970) a s připomínkou výzvy generála k odporu proti kapitulaci vysílanou z Londýna 18. června 1940, nabízí příležitost nejen ke vzpomínkám. „Jsem člověk, který nikomu nepatří a který patří všem,“řekl o sobě velký francouzský politik dvacátého století. Za života se setkával s mnoha odpůrci a silnou opozicí. Sotva tušil, že se stane referencí téměř povinnou a dodnes mezi francouzskými politiky takřka jednomyslnou. Něco takového předvídal André Malraux větou poté opakovaně citovanou: „Každý byl, je a bude gaullista.“
Vive la France!
Výrazy jako gaullista nebo gaullismus sám de Gaulle přitom odmítal a nechtěl se vymezovat ideologicky. Gaullismus jako politický směr lze hledat spíše ve skutcích než ve slovech. V roce 1945 stál gaullismus ekonomicky nalevo, na straně znárodnění, hospodářské obnovy, upevnění jednoty národního a společenského celku, sociální spravedlnosti, práce a sociálních jistot. Když se v roce 1958 vrátil de Gaulle k moci, prosadil a zavedl prezidentský systém a vtiskl republice autoritářské a konzervativní rysy. Ačkoliv obhajoval francouzské Alžírsko, stal se z něho posléze jeho dekolonizátor.
Na domácí scéně razil zásadu sdružovat národ bez ohledu na sociální, třídní a názorové rozdíly a orientace a otupoval bojovnou a nesmiřitelnou stranickost, zřejmě proto, že mu partajní hry neseděly. Navenek prezentoval Francii jako spojence i protiváhu vůči silným světovým a evropským hráčům. Atomové vyzbrojení Francie, podpora třetí cesty v bipolárním světě a vyrovnávání se s Německem bylo však více v zájmu Francie než evropského sjednocování, pro které nechoval velké nadšení.
Gaullismus se odvolává na principy, jakými jsou národní nezávislost, suverenita, schopnost postavit se osudu a utvářet ho vlastní vůlí. Není mu cizí sociální cítění a nejsou mu lhostejné negativní dopady společenských a majetkových nerovností. Hájí potřebu silných institucí státu a Francie pro něj nemá jen časoprostorové dimenze, ale chápe se jako nadčasová idea a poslání. To dodává gaullistům umíněnost a občas to dělá dojem arogance. Soubor zásad nevylučuje a naopak se spojuje s politickým pragmatismem. Gaullismus tak nabídl širokou škálu inspirací pro politické kroky ve Francii, stejně jako ve světě.
Co z toho může oslovit Francouze dnes? Možná to, že velikost země se nemusí měřit jen vojenskými a ekonomickými úspěchy a že vlast Francouzů má duši a ta by jí měla zůstat.
Nelze vyloučit, že právě taková víra vedla de Gaulla, když dvakrát prosadil nemožné, aby zachránil Francii. V roce 1940, kdy odmítl kapitulovat a dokázal vřadit Francii mezi vítězné spojence, a na přelomu 50. a 60. let, když ukončil vyčerpávající alžírskou válku. Konec jeho politické kariéry nebyl sice heroický, ale nelze mu upřít důstojnost. V bouřlivém závěru 60. let nepochopil (nebo nechtěl pochopit) aspirace nastupující generace a své další setrvání v prezidentské funkci spojil s výsledkem referenda o reformě územní správy a senátu. Když projekt ústavních změn neprošel, odstoupil.
Ani pevné přesvědčení by samo asi nestačilo, kdyby nebylo talentu učinit ze sebe národní totem. Poeticky to vyjádřil historik Pierre Nora: „De Gaulle se maloval sám, jako u Vermeera, kde světlo, o němž si myslíme, že osvětluje obraz, vychází z plátna samotného.“Ale nejen to. Ukázal schopnost vytvořit základy, na které se ona nesmrtelnost mohla pevně usadit. Vládl ovšem v jiném světě, v podmínkách silného růstu s ekonomikou řízenou pětiletými plány, se státními hranicemi, národní měnou a minimální nezaměstnaností.
Na dnešní politické scéně Francie zatím nevybledl výrok, že „každý je gaullista“. Pravice podle tradičních hodnot, z nostalgie po autoritě a po výsadním místě Francie ve světě. Levice s obdivem pro odhodlanost a vůli vzdorovat a nedůvěřovat kapitalismu. Krajní pravici volající po pořádku nezbývá než se přizpůsobit. Musí jednat oportunisticky, když po éře pétainovské Francie a francouzského Alžírska už nikdo netruchlí. Gaullistický příklad přitahuje dokonce i některé politické ekology. Jako filozofii akce si ho může přisvojit každý. A jak známo, téma lokální soběstačnosti v oblasti potravin a výroby energie jde dnes ruku v ruce s tématem ekologické transformace.
Jistě, nějaký ekogaullismus by byl něčím za vlasy přitaženým. Ale každé politické seskupení, které míří k tomu mít podíl na výkonné moci ve Francii, musí tak či onak gaullismus vstřebat.
ZDENĚK MÜLLER arabista a filozof žijící ve Francii
Selhání je vinou všech
Politickou a ideologickou volnost generála de Gaulla, upoutanou přednostně na jedinečnost Francie, mohou znovu připomenout postoje a jednání prezidenta Macrona. Odkazuje na de Gaulla obezřetně a pouze v narážkách, aby vyloučil paralely. Gaullistická myšlenka, jež povzbuzovala a pěstovala semknutost společnosti navzdory názorovým odlišnostem a jež se snažila udržet Francii jako důležitého aktéra mezinárodní scény, může dnešnímu prezidentovi za referenci posloužit.
Rezonuje-li nyní gaullismus nějakým způsobem ve veřejném mínění, pak vzdornou reakcí na selhání elit. Během letošní vzpomínky na tankovou bitvu u Montcornetu v květnu 1940 se oslavovala nejen odhodlanost a taktická dovednost plukovníka de Gaulla a vojáků, kterým tehdy velel. Důrazněji však zaznělo, že odhodlání a oběti přímých účastníků boje neposloužily k ničemu kvůli nedbalosti nepřipraveného velícího štábu, který se nedokázal vzchopit. Je nasnadě přirovnat tento případ k tomu, co veřejnost dnes právem i neprávem nazývá „selhávajícím systémem“.
Svědčí opakující se odkazy na gaullismus o nedostatku tvořivé fantazie současnosti a o nezdravém anachronismu? „Když selže Francie, není to vinou génia Francie, ale samotných Francouzů,“napsal de Gaulle ve svých pamětech.
Má-li Francie větší váhu než Francouzi, měla by se dnes obětovat francouzská ekonomika kvůli ochraně francouzských občanů před zdravotními následky koronavirové nákazy? De Gaulle je historický monument, svědectví o jedné éře a o jedné podobě výkonu politické moci, která patří do minulosti. Francie však občas potřebuje k tomuto památníku zavítat, aby nad sebou nemusela zoufat.
Velikost země se nemusí měřit jen vojenskými a ekonomickými úspěchy. Vlast Francouzů má duši a ta by jí měla zůstat.