Ministr Zaorálek jako Jakeš

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se rozhodl, že mne bude neustále napadat. „Žádné extrabuřty pro Lichtenberga,“stojí v titulku ministrovy reakce na můj rozhovor v MF DNES.

„Lichtenberg nikoho nezaměstnává, nemusí se o nikoho starat,“pokračuje o několik dní později v Lidových novinách (Čeká nás pár chvil ve tmě, LN 5. 11.). Spoléhá se přitom na svou celoživotní zkušenost, podle níž se stokrát opakovaná lež stane pravdou. S touto kartou ale donekonečna hrát nemůže.

Žádné „extrabuřty“pro sebe nepožaduji a nikdy jsem, zvláště z ministerstva kultury, žádné nedostal. To je snadno ověřitelný fakt. Devadesát devět procent příjmů našeho divadla pochází ze vstupného, tedy od diváků.

Zbylé procento od soukromých sponzorů. Zaorálek ale místo faktů volí osobní útoky ve stylu slavného projevu Milouše Jakeše z Červeného Hrádku. Přisuzuje mi domy na pražských Příkopech, které mi nepatří, zdůrazňuje, jakým jezdím autem, a neustále opakuje cosi o mém „kulturním byznysu“. Dokonce mi vyčítá, že herci našeho divadla nejsou zaměstnanci, ale OSVČ. Chtěl bych panu ministrovi připomenout, že dokonce i za Milouše Jakeše existovala svobodná povolání.

To však Zaorálek jako celoživotní zaměstnanec státu nechápe. Pro něho jsou nejlepší poslušní zaměstnanci, nejlépe prověření kádrovým oddělením. Ale tak svoboda a svobodná tvorba opravdu nevypadá. Svým stylem „rozděl a panuj“, dělením kultury na „hodnotnou“a „komerční“dokáže možná jako první ministr kultury rozeštvat lidi, kteří v kultuře pracují.

Mozaiku ať sestaví sami diváci Já ale věřím tomu, že kultura je jen jedna. Že se umělecké výkony nedají měřit podle velikosti přidělené dotace. Že vedle sebe má existovat Národní divadlo a divadlo muzikálové. Že má existovat Pražské jaro a zároveň letní rockové festivaly.

Kultura zkrátka představuje širokou mozaiku možností, hodnot, výkonů a zážitků. A když se z této mozaiky stane jednobarevná plocha, o tuto pestrost přijdeme. A to by byla škoda.

O úspěchu jednotlivých projektů by měl navíc rozhodovat především divák. Ne Zaorálek či Kim Čong-un. Všechny Zaorálkovy výpady jsou ale pouze laciným odváděním pozornosti od nejdůležitějšího tématu: Kam se na jaře poděla miliarda korun, již Zaorálek tak spravedlivě rozdělil už „prověřeným“institucím? Je ochoten složit účty a přijmout svůj díl odpovědnosti?

Zatímco se Zaorálek v médiích bije v prsa a označuje se za zachránce „výkladních skříní české kultury“, práci za něj odvádějí jiní. Konkrétně ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Místo alibismu a nepráce ministra kultury jsme zde nalezli odbornost a velké nasazení, díky čemuž vznikl program COVID – Kultura 2. Z něj dnes mají díky MPO možnost kromě umělců čerpat i umělecké profese, bez nichž by nevzniklo žádné divadelní představení a neodehrál se žádný koncert.

Dovoluji si odhadnout, že zbytky voličů Lubomíra Zaorálka chodí spíše na muzikály a festivaly než do „výkladních skříní české kultury“. Zaorálkovi se tak může stát, že stejně jako Milouš Jakeš zůstane sám „jako kůl v plotě.“

O úspěchu jednotlivých projektů by měl rozhodovat především divák. Ne Zaorálek nebo Kim Čong-un.