Jde staré a nové dohromady?
Invalidovna
V květnu roku 2018 převzal komplex pražské Invalidovny Národní památkový ústav s podmínkou, že areál bude do roku 2027 obnoven a zpřístupněn veřejnosti. Dvě plánovaná moderní křídla podle návrhů architekta Petra Hájka však způsobila bouři mezi odbornou veřejností. Historik umění a architektury Rostislav Švácha patří k těm, kdo se plánované podoby Invalidovny zastávají.
LN Mají rekonstrukce historických památek nějaká obecná nepřekročitelná pravidla, jak je provádět?
Aby památka vydržela mnoho let, nestačí ji jen dobře opravit. Musíte pro ni najít dobré využití a často vyžaduje nějaké architektonické úpravy. Pravidlo se mi zdá být jasné. Úpravy nesmějí poškodit uměleckou a historickou hodnotu památky.
LN Odborníci se často odvolávají na tzv. Benátskou chartu z roku 1964. Co je v ní závazného a v čem má smysl se jí řídit?
Benátská charta navázala na delší tradici moderního uvažování o památkové péči. Stoupenci tohoto moderního přístupu se na přelomu 19. a 20. století střetli s takovým způsobem obnovy památek, který se snažil uvádět staré stavby do jakéhosi „původního stavu“, doplňoval je o prvky v „původním stylu“, a přitom je zbavoval autentičnosti. Z tohoto konfliktu se zrodilo pravidlo, že je-li zapotřebí památku nějak doplnit, musí se to udělat se smyslem pro harmonii, ale v moderním duchu. Někteří konzervativní radikálové dnes Benátskou chartu kritizují za to, že je příliš modernistická, já však v jejích zásadách nic nesprávného nevidím a pokládal bych za nebezpečné se od nich odchylovat. Dnešní doba by se na Benátské chartě asi neshodla.
LN Příkladem nekonzervačního, ale konverzního přístupu je pražská Invalidovna. Bude v něm sídlit Národní památkový ústav a současně zde budou výstavní, konferenční a vzdělávací prostory pro kreativní či komunitní aktivity. Dvě plánovaná moderní křídla podle návrhů architekta Petra Hájka způsobila ale bouři mezi odbornou veřejností. Navíc nebyla na rekonstrukci vypsaná architektonická soutěž. Je to přijatelné?
Soutěž vypsaná nebyla, architekt Petr Hájek byl Národním památkovým ústavem osloven na základě výběrového řízení. Velké pražské kulturní i vědecké instituce se architektonických soutěží obávají na základě špatných zkušeností se soutěží na rekonstrukci Národního muzea. Osobně jsem stoupencem soutěží, ale uvědomuji si, že nedůvěra k nim má závažné důvody, které je zapotřebí odkrývat a odstraňovat.
LN Jaké klady má podle vás návrh architekta Petra Hájka? Může přinést Praze konverzi zaznamenatelnou v evropském měřítku?
Podle tohoto návrhu bude Dientzenhoferova Invalidovna vzorně zrestaurovaná a dočká se dobrého využití. Předtím, než ji převzal NPÚ, hrozila komerční adaptace například na hotel. Kritika konzervativních radikálů se soustřeďuje na dva nové přístavky k zadní fasádě. Do jednoho architekt umístil zkušebnu pro Pražský filharmonický sbor a do druhého polyfunkční sál s optimální akustikou. Do barokní části budovy se tyto sály umístit nedají, musely by se vybourávat původní ubikace pro invalidy. Architekt Hájek akustické sály navrhovat umí, dokázal to svou polyfunkční síní v galerii DOX a předtím úpravou koníren v areálu litomyšlského zámku, na níž se podílel s ateliérem HŠH. Jde-li o vnější ztvárnění těchto přístavků, o jejich rozměry, tvar a opláštění, o tom všem by měla proběhnout diskuse, kterou emotivní příspěvky Ivany Kyzourové a Pavla Kaliny nezapočaly dobře.
LN Mohl byste uvést příklady podařených architektonických konverzí historie s moderní dobou? U nás i jinde? Co třeba drážďanské Vojenské muzeum podle návrhu amerického architekta Daniela Libeskinda, autora například newyorského památníku Grand Zero?
Klasickým příkladem spojení starého a moderního už asi navždy zůstane skleněná pyramida na nádvoří pařížského královského paláce Louvre od architekta Peiho. Příklad z Drážďan, který uvádíte, mě netěší, protože starou budovu vojenského muzea architekt Libeskind svým obrovským skleněným kuželem poškodil a udělal z ní materiál pro svou vlastní exhibici. Udivilo mě proto, že se Pavel Kalina k tomuto Libeskindovu počinu staví spíše kladně. Hájkův návrh naproti tomu barokní Invalidovnu nenarušil, jeho moderní přístavky jsou k ní pouze přiloženy, a architekt je navíc připojil ke slepým nouzovým stěnám, kde by Dientzenhofer býval pokračoval ve své stavbě.
Stojí za to připomenout i starší příklady propojení staré budovy s moderní částí z domácího prostředí. Patří k nim vestavba haly služeb do Klementina od architekta Machoně, dostavba Černínského paláce od Pavla Janáka nebo kostela v Emauzích od F. M. Černého. Z novějších mě napadá dostavba zámku ve Velkých Opatovicích od Zdeňka Fránka, Pleskotova přístavba k piaristickému gymnáziu v Litomyšli nebo jedna zdařilá práce ateliéru HŠH, na níž se opět podílel Petr Hájek, vestavba nového výstavního sálu do komplexu Arcidiecézního muzea v Olomouci.
LN Jedním z důvodů kritiky jsou i finance. Podle Pavla Kaliny, historika umění a profesora na Fakultě architektury na ČVUT, by se téměř 2 miliardy měly spíš investovat do památek, které leží dlouho ladem a chátrají. Souhlasíte s tím?
Obnova Invalidovny se prodraží po podmínce ministerstva kultury, že bude v budově sídlit i Pražský filharmonický sbor, který už dlouhá léta pracuje v provizorních podmínkách. Svou kritiku by proto měl Pavel Kalina obrátit proti ministerstvu, nikoliv proti NPÚ, který jen plní úkol od nadřízeného orgánu. Já osobně proti spojení vzácné památky s hudebním tělesem nic nemám. Ke složitému problému financování péče o památkové dědictví se však nechci vyjadřovat; jsem jen rád, že na obnovu Invalidovny se peníze našly.
LN Trpíme architektonickou nostalgií, která podporuje retrográdní architekturu, jak se ve světě tahle tendence nazývá? V téhle souvislosti se mluví například o Novém starém městě ve Frankfurtu nad Mohanem, zničeném při bombardování spojenci v roce 1944.
Frankfurtský příklad znám jen z fotografií. Modernisticky navržená obchodní čtvrť z poválečné doby tam byla zbourána a nahradila ji kopie středověkého města. Mně je to nesympatické, vytváří se tak umělý, neautentický doklad minulosti. V Německu však jde o širší, podle mého soudu politicky motivované hnutí, jehož výsledkem byla i obnova rozbombardovaného drážďanského kostela Frauenkirche nebo probíhající obnova královského zámku v Berlíně. Sociopsychické důvody těchto počinů by si zasloužily důkladnější průzkum. Osobně za ně pokládám strach z budoucnosti, který popsal sociolog Ulrich Beck v knize Riziková společnost a který provází vědomí, že návrat do minulosti slibuje větší jistotu než modernistické experimenty.
LN Je architektura politikou, „režimním“vyjádřením? Může být nezávislá jako jiná odvětví výtvarného umění? Jakou roli hraje stát?
Vyjádřením panujícího režimu je architektura zcela určitě a už od nepaměti. Napadají mě tu však dvě obecnější věci. Zaprvé, proč je naše architektonická tvorba 60. a 70. let tak očividně západnická; proč tak jasně vychází z forem západní demokratické architektury, a to i ve svých nejnákladnějších
Komplex byl vystavěn z prostředků nadace hraběte Petra Strozziho v letech 1731 až 1737 podle projektu předního českého barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Objekt sloužil k péči o válečné invalidy. Pro svůj původní účel byl využíván až do 30. let 20. století. Invalidovna byla poté dána do užívání Vojenskému archivu a později zde v roce 1941 získalo zázemí také Technické muzeum. V roce 1958 se Invalidovna stala kulturní památkou a od roku 2017 má nejvyšší status ochrany jako národní kulturní památka.
projevech, jako byl hotel Thermal v Karlových Varech nebo pražské Federální shromáždění? Podle mě z toho vyplývá, že vztah mezi politickými cíli režimu a jeho architektonickými projevy je mnohem složitější, než to různé známé výkřiky o „ošklivé a komunistické architektuře“napovídají. Starost o hodnotné stavby z 60. a 70. let je přitom podle mého názoru zcela oprávněná a potřebná, protože jde o nejohroženější segment našeho architektonického dědictví. A zadruhé, různé dokumenty o „politice architektury a stavební kultury České republiky“zatím bohužel vyznívají jako prázdné proklamace, prostě proto, že náš dnešní stát se zatím ukázal jako chabý stavebník, a zanechá tak po sobě jen velmi málo významných architektonických počinů. A když se konečně stát odhodlá něco nového v Praze udělat, jakou bouři toto rozhodnutí vyvolává! Myslím si proto, že bychom měli o Invalidovně diskutovat klidněji a věcněji.