Cesta do Čech je volná
Císařská strana se chystá ovládnout České království Nejprve ale musí zlomit hornorakouský odpor Na to jí stačí jen pár dní
hornorakouským stavům z 3. srpna 1620. V podstatě se jednalo o „soubor výmluv, či snad mírněji řečeno důvodů, proč české vojsko nemůže přijít, ačkoli měli s králem a všemi konfederovanými nejlepší vůli poskytnout jim pomoci, o kterou však byli požádáni toliko jednou…“.
Nejvyšší úředníci Českého království dospěli k názoru, že tamní situace je ztracena, neboť v Horních Rakousích není proviant. Tento podivně alibistický list končil slovy: „Vaše věc se nás velmi bolestně dotkla, neklesejte na mysli, důvěřujte v Boha, braňte se statečně, zůstaňte věrni konfederaci a neskládejte šíji pod španělské jho. V Čechách bude učiněno pro vás vše, co je v lidské možnosti.“
Hornorakouské stavy nečekaly ovšem na odpověď z Prahy. Jinak by totiž již 31. července nenabídly Maxmiliánovi kapitulaci. Kladly si podmínku, že budou zachovány všechny jejich svobody, počínaje augsburskou konfesí. Císař měl udělit generální amnestii a Maxmilián odtáhnout ze země, aniž by zde zanechal své posádky. Ano, takové byly dobové představy poražených. Přečtěte si je, prosím, ještě jednou. Jsou nezvykle poučné, poněvadž se s něčím podobným setkáme zanedlouho rovněž na české straně.
Toto dobové vnímání práva poražených mělo přirozeně své kořeny v tradici minulých desetiletí. Zdá se, jako by zúčastnění netušili, či možná si nebyli ochotni připustit, že dochází k zásadnímu, ba fatálnímu obratu…
Faktická kapitulace v Horních Rakousích
Maxmilián projevil ochotu jednat, teprve až dorazí do Lince, kam by musel ovšem nejdříve dostat svobodný průchod. Samotnou amnestii považoval ovšem za záležitost císaře. Poslední červenec 1620 tak představoval faktickou kapitulaci hornorakouských stavů, a to bez jakékoli známky ozbrojeného odporu. Maxmilián tedy mohl v klidu 3. srpna obsadit Linec, kde mu druhého dne hornorakouské stavy holdovaly. Přitom ustoupily od svého nedávného požadavku, aby vévoda odtáhl ze země, a dokonce připustily, že může v zemi po dohodě s císařem ponechat své posádky.
O 48 hodin později již bavorský vévoda dislokoval 1000 jezdců a 3000 pěšáků na českou hranici, aby mohli zabránit případnému Thurnovu vpádu. Byl dokonale informován o tom, co se děje v Praze, a to i na nejvyšších místech. Další jednání, která probíhala po 4. srpnu, se týkala zejména okolností přísahy hornorakouských stavů císaři či amnestie, na jejímž provedení ovšem sám Maxmilián bezpodmínečně trval. Nechtěl se příliš zdržovat, měl stále na mysli taktický záměr, totiž aby se ligisté zdržovali v zemi co nejkratší dobu, neboť jejich cílem byly přece Čechy. Ano, Čechy...
Soudobé vojenské mentalitě zcela odpovídá skutečnost, že bavorský vévoda byl ochoten převzít stavovské vojsko.
Chyběl plán tažení
Mezi „spojenci“, tedy bavorskou a císařskou armádou, ale rozhodně nepanovala jednota. Chyběl jak plán budoucího tažení, tak zejména velitel tohoto vojenského podniku... To se nemohlo neprojevit na vztazích mezi vévodou Maxmiliánem Bavorským a císařským generálem Buquoyem. Ten předložil počátkem srpna císaři svůj plán. Podle něho měl táhnout z Lince na České Budějovice, spojit se zde s Marradasem a zamířit přes Písek na Prahu. Buquoy se domníval, že vévoda nepotřebuje na své tažení ani zdaleka tolik mužů, kolika disponoval, a že tedy může postrádat nějakých 6 až 7 tisíc mužů, které by využili právě Buquoy s Dampierrem.
Buquoy původně zamýšlel vést válku na dvou frontách; podle tohoto plánu by ligistické vojsko bylo ofenzivní, zatímco císařské defenzivní. Buquoy měl mít totiž na starosti rovněž ochranu Vídně. Maxmilián však dal před 20. srpnem otevřeně najevo, že sám do Čech nepotáhne.
Hornorakouské intermezzo ligistického vojska si vyžadovalo ještě jeden krok – 20. srpna se konečně odhodlaly v Linci shromážděné hornorakouské stavy, že složí „prozatímní přísahu“. Bylo to poté, co jim vévoda otevřeně vyložil, že celé téma náboženství si vyhradil pro sebe císař.
Ano, stačilo několik dnů a bavorský vévoda s minimálním úsilím dosáhl všeho, čeho chtěl: zlomil hornorakouský vojenský odpor, získal část jejich branné síly, holdovali mu…
Saský vyslanec ve Vídni se osobně vydal do Lince, aby mohl vydat svědectví, ve kterém nešetřil obdivem vůči Maxmiliánovi, který je sice jiné konfese, dokázal však pevnou rukou a s přívětivou tváří řídit celé vyjednávání s hornorakouskými stavy. Jeho vojsko bylo přísně vedeno, panoval v něm pořádek; neméně úspěšně si vedl i při krocích upravujících správu země stejně jako v soudnictví. Co dodat? Cesta do Čech byla otevřena.