Démon strachu se bojí humoru
Pandemie koronaviru je jedno z posledních znamení, že novověk skončil a jeho ideologie ztroskotaly, tvrdí Tomáš Halík. „Postmoderní doba hledá nové zdroje naděje,“říká katolický kněz, teolog a univerzitní profesor v rozhovoru pro LN.
LN Jako by církvi po uzavření kostelů došla energie, je málo slyšet i málo vidět. Je to jen proto, že její představitelé nedostávají v médiích dostatečný prostor? Či si ho sama neumí vybojovat? Vy sám jste nedávno vyzval církevní představitele, aby se neváhali zapojit do pomoci v boji s koronavirem.
Pochopitelně jsem věděl o tom, že mnoho lidí v církvi – od charit, řeholních komunit, kněžských seminářů, církevních škol a zdravotnických zřízení až po řadu jednotlivých křesťanských dobrovolníků – nejrůznějším způsobem pomáhá. Ale právě proto mne zarazilo, že vedení jednotlivých krajů oslovuje mediky, psychology, vojáky, nikdo si však ani nevzpomněl na to, že v církvích je přece ohromný potenciál dobra, spousty lidí, kteří se mnohého vzdali, aby se zasvětili službě druhým.
A ptal jsem se přesně: čí je to vina? Je veřejnost skutečně tak zmasírovaná komunistickou a postkomunistickou představou, že církev je banda darmošlapů, starajících se jen o majetky, jak mi to píšou zavilé e-maily? Ironicky zrovna mně a naší farnosti, jež nerestituovala vůbec... Nebo je to tím, že se církev nedokáže ozvat a ukázat, co dělá a co může nabídnout, kromě online přenosů bohoslužeb? Soudím, že je to zřejmě obojí.
LN Je otázkou, zda o dobrovolnickou službu z církevních řad je v Česku dostatečný zájem. Nezdá se mi, že by to bylo něco, co politici často skloňují. Nechybí tak církev v současném veřejném prostoru?
Bohužel, jedním velkým handicapem je to, že jen velmi málo lidí z církve se dokáže věrohodně a srozumitelně pohybovat a vyjadřovat ve veřejném prostoru. Pak se děje to, že v médiích se objevují buď zprávy o sexuálních skandálech v církvi, nebo vrcholně nešťastná vyjádření některých čelných představitelů církve, která jí na autoritě opravdu nepřidají. Naopak to z církve lidi vyhání či od ní odhání. Stáří u nich zřejmě oslabuje schopnost sebereflexe a mně je jich upřímně líto, protože jsem je znal v lepší kondici. Pak se však nemůžeme divit, že ve výzkumech veřejného mínění se církev ocitá na posledním místě výčtu institucí, kterých si lidé váží.
LN Už vaše výzva sklízí ovoce?
Nejdřív se, a trochu dotčeně, na ni ozvaly dvě komunity řeholních sester dlouhým výčtem toho, co vše dělají: s tím, že o tom nikde nehovoří, protože přece nestojí o nějakou mediální slávu. Odpověděl jsem jim, že nejde o žádné „pí ár“, nýbrž o poslušnost Ježíšovu slovu, že světlo se nemá skrývat pod kbelíkem, nýbrž má svítit všem, že jde o svědectví a inspirující příklad pro ostatní.
Ti, kdo naopak s velkým porozuměním pozitivně odpověděli, byl mladý a schopný plzeňský biskup Tomáš Holub, který coby dlouholetý armádní kaplan působil i v mezinárodních mírových misích. Snad jako jediný ze stávajících biskupů opravdu zná do hloubky reálný život a rozumí potřebám dnešní společnosti. A pak reagovali nemocniční, vězeňští a armádní kaplani. S nimi byla výborná řeč.
LN Jak konkrétně by ona pomoc měla dle vás vypadat?
Dnes to vypadá hlavně tak, že třeba v nemocnicích a v jiných zařízeních působí sestry, bohoslovci a jiní jako pomocné síly, úměrně své zdravotnické kvalifikaci. Ale ta pomoc ze strany církve, jež je specifická a nezastupitelná a kterou by měla církev kompetentně poskytovat, je duchovní doprovázení – nasloucháním, povzbuzováním, dodáváním naděje. A to všem, nejen věřícím. Proto však nemohou nabízet jen laciné fráze, nýbrž musejí znát a umět oslovit i lidi za hranicemi církví a náboženského jazyka. S tím až dosud mají jistou zkušenost téměř jen ti nemocniční, vězeňští a armádní kaplani a kaplanky a pár zkušených kněží a sester z pastorace. Ti mají v popisu práce nikoliv jen sloužit věřícím či obracet na víru, nýbrž být blízko věrohodně a srozumitelně potřebným. Ale tohle je právě model pro církev zítřka, nechce-li být do sebe uzavřenou sektou.
O tom v posledních letech píšu a přednáším, hlavně ale v cizině. Naše církev bude mít větší zájem až po generační obměně vedení.
LN Během jarní vlny epidemie došlo k až nevídanému růstu dobrovolnických aktivit napříč zemí. Šily se roušky, roznášelo jídlo, pomáhalo potřebným. Nyní naopak vidím, jak řady lidí nedodržováním vládních opatření ohrožují životy seniorů a dalších rizikových skupin. Čím to, že ono „dobro v nás“se během několika měsíců tak vytratilo?
Největší vinu nese hloupé vychloubání a pak zmatené blekotání premiéra Babiše a lidí kolem něho. Pýcha vždy předchází pád. Nedávno odvolal jednoho z mála odborníků ze svého týmu jako trest za jeho inkonzistenci a morální selhání. Kdyby však podobná měřítka uplatnil na sebe, dávno by už nemohl být premiérem.
V kritických chvílích potřebujeme mít v čele lidi s opravdovou mravní autoritou. Koblihami a příplatky k důchodům si lze koupit hlasy ve volbách, ale tohle ne.
LN Jak si v sobě ono dobro pěstovat? Máte recept?
Pracovat neustále na sobě, v meditaci pěstovat neustálou pozornost a sebekritickou reflexi. A pokud to jde, mít kvalitní duchovní doprovázení, nebo aspoň kritické a upřímné přátele.
LN Papež František na jaře uvedl, že „církev je jako polní nemocnice“, že by měla vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Čím konkrétně můžete pomoci i ateistům?
V současné době vedu jeden velký mezinárodní výzkumný úkol, kterého se účastní řada sociologů, teologů a filozofů z mnoha zemí. Ptáme se: co je „víra nevěřících“? Jedním ze závažných zjištění je fakt, že v naší době padla zeď mezi věřícími a nevěřícími. Většina nevěřících není zdaleka „úplně nevěřících“a řada „věřících“musí také nést břímě kritických otázek a pochybnosti. Víra vůbec neupadá a neslábne, avšak proměňuje se. Upadá pouze jedna tradiční podoba víry a pak dogmatický ateismus. Měli bychom být pozorní i k víře mimo tradiční prostor. Církve už na ní dávno nemají monopol.
LN Může koronakrize a s ní spojené uzavření kostelů rozkolísat i svět věřících?
Určitě, a je to moc dobře. Lidé, kteří si mysleli, že křesťanství spočívá v tom, věřit v boží existenci a chodit v neděli do kostela, jsou přinuceni hledat hlubší kořeny své křesťanské identity. Každá krize je šance a dobrá příležitost.
LN S důvěrou je to dnes jako na houpačce. Netěší se jí dosud úspěšní politici, ani církev a upadla i kulturní scéna. Dá se vůbec bez důvěry kvalitně žít?
Ne, nedá. Důvěra je nejdůležitější část sociálního kapitálu, který je pro demokracii důležitější než kapitál finanční. Bez důvěry nefunguje svobodná ekonomika ani svobodná politika.
LN Co dnes naopak nechybí, to je stres a strach. Akcent je dáván na posilování imunity, ale jak posilovat tu duchovní imunitu? Jak proti „strašákům“dnešní doby bojovat?
Smát se jim. Démon strachu se ničeho nebojí tak jako humoru. Připustit si pocity strachu, ale nikdy jim nedovolit, aby se zmocnily kormidla našeho života, aby diktovaly naše jednání a rozhodování. Tohle jsem si mohl dobře nacvičit v době komunismu, kdy jsem jako tajně vysvěcený kněz působil „v ilegalitě“, v podzemní církvi a musel počítat s tím, že mne StB třeba jednou dostane a zlikviduje. Naštěstí se v naší skupině nenašel žádný zrádce.
LN Historie potvrdila, že víra lidí vždy sílila v dobách, kdy jim bylo nejhůř. Tedy parafrázováno: tonoucí se víry chytá. Očekáváte, že pandemie vlije víře novou krev do žil?
Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že i ze zarytých ateistů, když jim opravdu teklo do bot, například když se dozvěděli, že mají maligní nádor, spadl jejich ateismus jako rýma a velmi horlivě se modlili. Přesto by bylo zcela falešné a pro víru urážlivé, kdybychom ji chápali jako nějakou berličku v nouzi. Je třeba velmi přesně rozlišovat dvě zcela rozdílné věci. Zaprvé víru jako přesvědčení (belief), „náboženské názory“– ty člověk může mít, nebo nemít, to záleží na výchově a na kultuře společnosti, tedy celkem na vnějších věcech. Zadruhé je to něco mnohem podstatnějšího – víra jako pradůvěra (faith), jako hluboká existenciální životní orientace, z níž člověk čerpá smysl, sílu a naději. Víra v tomto smyslu je něco, co je to vůbec nejhlubší v člověku. Člověk však může tento veliký dar, a opět se tady do určité míry podepisuje daná kultura, zanedbávat a potlačovat. Například komunistický režim se snažil tuto důležitou dimenzi lidství z lidí vykastrovat.
LN A úplně se mu to nepovedlo…
Právě ve chvíli krize často tento mohutný pramen v člověku obživne, to opravdu není žádná lacině útěšná berlička. Sám jsem pramen síly pocítil například ve chvíli totálního vyčerpání, když jsem vesloval na kajaku na rozbouřeném moři v Antarktidě a tahle mohutná síla mi zachránila život.
Vzpomínám na krásnou pasáž z knihy Miguela de Unamuna, kde vesnický farář vyzývá mladého muže u lůžka s jeho umírající matkou k modlitbě a na mladíkovu námitku, že nevěří v Boha, odpovídá: Nemusíš věřit v Boha, aby ses mohl modlit. Tohle je krásný příklad onoho rozdílu mezi náboženskými názory (belief) a existenciálním postojem víry (faith).
Lidé, kteří si mysleli, že křesťanství spočívá v tom, věřit v boží existenci a chodit v neděli do kostela, jsou přinuceni hledat hlubší kořeny své křesťanské identity. Každá krize je šance a dobrá příležitost.
LN Může epidemie nastartovat jakousi modernizaci církve?
Myslím, že v naší postmoderní době se církev konečně může zbavit trapných pokusů o modernizaci, „dohánění“pokroku. V době novověku, moderny, dominovala řada iluzí, ideologii a utopií, naivní víra v pokrok či marxismus k nim patřily, jež víru zastiňovaly. Koronavirus je jedno z posledních znamení, že novověk skončil a jeho ideologie ztroskotaly. Postmoderní doba hledá nové zdroje naděje, a proto víru v onom hlubším smyslu bere daleko víc vážně.
Problém je, že mnoho lidí v církvích ustrnulo v moderní či dokonce premoderní době a velkým duchovním výzvám postmoderní doby nerozumějí. Nabízejí onen belief, a nikoliv cestu k pramenům skutečné víry. To, co by měli dělat, je „duchovní doprovázení“: učit lidi spojovat aktivitu s kontemplativním, hlubším přístupem k životu. Jsem nesmírně vděčný za několik velmi živých duchovních center v naší zemi, které odpovídají na tato „znamení doby“, i za to, že jedno z nich – Středisko kontemplace a křesťanské meditace v klášteře v Kolíně – jsem směl spoluzakládat.
Klasické farnosti nestačí. Budou potřebná ekumenická centra nového promýšlení evangelia, vyzařující do celé společnosti.
Důvěra je nejdůležitější část sociálního kapitálu, který je pro demokracii důležitější než kapitál finanční