Trumpova revoluce skončila
Neoficiálně oznámená porážka Donalda Trumpa vydatně zamíchala kartami blízkovýchodní politiky. Řada regionálních vůdců ztratila čtyři roky starý americký bianco šek pro své kontroverzní počínání, nad nímž Bílý dům zavíral oči, zatímco pranýřoval jiné.
Míra amerického pragmatismu – mnozí kritici by řekli pokrytectví – v blízkovýchodní politice se s očekávaným nástupem Joea Bidena do prezidentského úřadu nejspíš vrátí do osvědčených mantinelů. Zatímco v některých metropolích regionu nadcházející změna v Bílém domě zjevně vyvolala jen s obtížemi zastíranou nevoli, jinde vzbuzuje naděje – už proto, že řadě blízkovýchodních politiků umožní po letech vzdorování při zachování tváře „slézt ze stromu“a vrátit se k běžným postupům mezinárodní diplomacie.
Opožděné gratulace
Izrael a Saúdskou Arábii lze považovat za státy, které z Trumpova způsobu vládnutí a osobních inklinací vytěžily za uplynulé čtyři roky na Blízkém východě nejvíce. Izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, jenž doma čelí soudním procesům kvůli rozsáhlému ekonomickému zneužívání moci, Trump a jeho tým neskrývaných příznivců Izraele v roli poradců a právníků odkýval prakticky všechny představy řešení palestinské otázky. Letos je Bílý dům zveřejnil coby Trumpovu „dohodu století“pro uspořádání vztahů mezi Izraelem a Palestinci. To vše poté, co USA přesunuly ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, který uznaly za hlavní město Izraele.
Faktickému saúdskoarabskému vládci, korunnímu princi Muhammadu bin Salmánovi, zase ve Washingtonu velmi hladce prošla předloňská brutální vražda opozičního novináře Džamála Chášukdžího a hlavně vleklá válka v Jemenu s tisíci mrtvých civilistů.
Tomu také odpovídá způsob, jímž Netanjahu a princ Muhammad reagovali na Trumpovu porážku – oba Bidenovi gratulovali s mnohahodinovým zpožděním, přičemž Netanjahu dokonce ani nezmínil, k čemu mu blahopřeje.
Rozladění má svou logiku. Biden například vyzval k zastavení vojenské podpory Rijádu, pokud se bude konflikt v Jemenu prodlužovat, vyjádřil se rezervovaně i ke kauze Chášukdžího a obecně se předpokládá, že i když vztahy se Saúdy nebude chtít rozbít, bude kritický například v otázce tamního pojetí lidských práv.
V případě Izraele Biden sice nehodlá velvyslanectví vracet do původní lokality, ale nebrání se vyjít Palestincům vstříc v jiných kauzách. Je tak možné čekat zhoršení izraelské pozice. Odchod Trumpa totiž umožňuje Palestincům učinit kroky, jež léta odmítají a k nimž je stále více tlačí i jejich evropští zastánci – vrátit se k jednacímu stolu s Izraelci i se samotnými Američany. S Izraelem nejednají Palestinci už několik let. Mají různá vysvětlení a záminky, ale jsou v situaci, kdy Netanjahu opakovaně předem vyloučil to, oč jde Palestincům především – vytvoření jejich nezávislého a územně životaschopného státu.
S Trumpovou administrativou Palestinci ostentativně přerušili kontakty, když Bílý dům učinil zmíněné kroky ve prospěch Izraele a nadto např. uzavřel palestinskou diplomatickou misi ve Washingtonu
či zmrazil finanční příspěvky USA pro agenturu OSN, jež na Blízkém východě poskytuje sociální, zdravotnické a vzdělávací služby palestinským uprchlíkům.
Nyní už Palestinci nejenže briskně Bidenovi pogratulovali, ale také dali různými kanály najevo připravenost obnovit vztahy.
Poslední Trumpův úder?
K výrazné změně může dojít ale i v americko-íránských vztazích. V době Obamovy administrativy (a Bidena coby viceprezidenta) se USA po třech dekádách napjatých vztahů přidaly k ostatním světovým mocnostem a společně v roce 2015 uzavřely dohodu zavazující Írán k omezení jeho jaderného programu výměnou za zrušení většiny mezinárodních sankcí. Trump od ní však v roce 2018 odstoupil a zavedl ještě přísnější sankce s cílem donutit Teherán „maximálním tlakem“k přijetí řady ústupků, které s nukleární problematikou nesouvisejí. Ostatní signatáři dohody tento postup neschvalovali, Izrael a Saúdská Arábie ho naopak velmi vítaly. Každopádně ačkoli se v Íránu výrazně zhoršila hospodářská situace a došlo i na protirežimní protesty, íránské vedení Trumpovu politiku zatím ustálo, a navíc samo začalo dohodu porušovat novým kolem obohacování uranu.
Bidenův tým se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že bude usilovat o návrat k dohodě, byť se v některých aspektech čeká její zpřísnění. A Teherán mezitím vyčkává na odchod Trumpa.
Případný návrat k americko-íránské komunikaci však bude čelit řadě překážek. Jednak lze očekávat, že tak jako před rokem 2015 i nyní se budou snažit tento proces torpédovat vlády v Rijádu a Jeruzalémě. V červnu navíc Írán čekají prezidentské volby a nelze vyloučit, že tentokrát i v Teheránu se po dosavadním pragmatickém prezidentu Hasanovi Rúháním dostane k moci zastánce tvrdé linie. Momentálně ale nelze zcela pominout ani riziko, o němž v posledních dnech spekulují americká a izraelská média. Totiž že pověstným prásknutím dveřmi Bílého domu bude pro poníženého Trumpa vojenský útok na íránská jaderná zařízení.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha