Synantropní houby

Činnost člověka hraje v proměnách životního prostředí zásadní roli, zejména pokud jde o snižování rozlohy přirozených ekosystémů. To má za následek pokles druhové rozmanitosti, což je problém, jejž někteří přírodovědci považují v rámci vlivu člověka na přírodu za nejpalčivější. Týká se to i hub – přirozená stanoviště mizí a s nimi i druhy na ně vázané. Vzácné a ohrožené houby jsou v centru zájmu mykologů. Když někdo objeví nějaký raritní druh, s chutí se na něj zajedou podívat třeba na opačný konec republiky.

Na druhou stranu tzv. synantropní houby rostou na místech ovlivněných činností člověka. Protože jsou hojné, mykologové si jich obvykle nevšímají, přesto však představují pozoruhodný fenomén. Obvykle se jedná o druhy specializující se na rozklad nějakého druhu substrátu nebo využívající nahromadění organické hmoty. Zahradní a městské trávníky jsou typickým stanovištěm kropenatce otavního, bedly zardělé a některých žampionů. V těchto dnech lze najít čirůvku fialovou, jedlou podzimní houbu, která s oblibou vyrůstá v okolí kupek rostlinného odpadu ze zahrádek.

Dřevomorka sežere trámy, skříně, postele, dveře, podlahu. Když najde podmínky k růstu, agresivně se šíří a nezastaví ji ani cihlová zeď či beton.

Tmavobělky, kržatky, křehutky, lysohlávky, sametovky a další houby zase mohou ve velkém množství vyrazit tam, kde se nahromadila drobná dřevní hmota. Zvláštní kapitolu v tomto smyslu představují druhy rostoucí na záhonech se štěpkou nebo mulčovací kůrou. Díky častému používání těchto substrátů můžeme na jaře nalézt smrž koromilný, který byl u nás v minulosti prakticky neznámou houbou. Haldy toxické strusky z olověné hutě u Příbrami zas poskytly útočiště měcháči písečnému, jenž obecně roste na nehostinných místech, kde je konkurence jiných hub omezená.

Nápadná, sírově žlutá exotická bedla cibulkotřenná je naší nejhojnější květináčovou houbou. Ve volné přírodě tady neroste, ale je k vidění u rostlin pěstovaných v domácnostech. Je neškodná, to ale nejde tvrdit o jiných druzích, zejména o těch dřevokazných. Taková trámovka plotní je celkem nenápadná, ale dřevěné skulptury z topolů často obydluje šupinovka zhoubná, a ta může svými mohutnými trsy nechtěně doplnit jejich umělecký výraz.

A pak je tu dřevomorka, noční můra chatařů a chalupářů. Plodnice této houby jsou v přírodě vzácné, zato v interiérech může dřevomorka parádně narůst. Vyhovuje jí vlhkost sklepů a nevětraných místností. Sežere trámy, postele, skříně, dveře, podlahu. Když už najde podmínky k růstu, dokáže si vodu přivést dlouhými provazci mycelia i ze vzdálených míst, agresivně se šíří a nezastaví ji ani cihlová zeď nebo beton. Přitom je velmi odolná a zbavit se jí není snadné. Tak třeba radiační pracoviště ošetřující historický nábytek gama zářením vám garantují očistu od červotočů i tesaříků, ale ne od dřevomorky domácí…

Přestože nám dřevokazné houby mohou pořádně zavařit, netahejme je kvůli tomu před soud. Jejich advokát by namítl, že armáda houbařů toho z našich lesů každoročně zavaří mnohem víc.